Článek
Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová naplnila očekávání a dřívější sliby, když ve středu oznámila, že bude usilovat o úpravu celounijního cíle pro snížení emisí skleníkových plynů o 55 procent do roku 2030. Navázala tak na usnesení výboru Evropského parlamentu z minulého týdne, který žádá dokonce 60procentní redukci oproti dříve schváleným 40 procentům. Po 55procentním emisním cíli ostatně volá i velký evropský byznys v čele s IKEA, Unilever, Coca-Colou či Deutsche Bank.
České skřípání zuby
Tyto kroky jsou bezpochyby v souladu s cílem dosažení klimatické neutrality EU do poloviny 21. století, který loni v prosinci podpořila i Česká republika. Přesto nelze přeslechnout hlasité skřípání zubů z nejvyšších pater domácí politiky i části soukromé sféry spojené se silnými výroky na adresu bruselských institucí. Ty údajně nerozumí těžkostem, které snaha o plnění závazků z Pařížské dohody vyvolá pro naše hospodářství, ostatně tvrdě zasažené dopady pandemie.
Vicepremiér a superministr průmyslu a dopravy Karel Havlíček k tomu začátkem týdne uvedl: „My jsme odhadli, že se můžeme pohybovat na 40 až 45 procentech. Naše pozice je taková, že férově říkáme, že snížení o 60 procent nezvládneme.“
Odhady stranou – faktem je, že pro Česko jako relativně méně bohatou evropskou zemi budou platit i mnohem méně přísné redukční cíle než pro naše západní sousedy, a zároveň máme díky stále ještě uhlím poháněné ekonomice velký potenciál emisních úspor. Nelze zapomenout ani na to, že covid-19 sám o sobě vedl k nezanedbatelnému propadu uhlíkových emisí, o čemž jsem psal na jaře.
Drahé uhlí udělá svoje
Co tedy očekávané zvýšení emisního cíle do roku 2030 bude pro Česko znamenat v praxi?
Velké statické zdroje emisí, jako jsou elektrárny a teplárny, které u nás vypouštějí rovnou polovinu skleníkových plynů, čeká další zdražení emisních povolenek. Jejich cena dnes po krátkodobém propadu v souvislosti s covidem-19 opět kolísá kolem 30 eur za tunu vypuštěného CO2 a během příštích deseti let by se mohla i zdvojnásobit.
Přestože očekávané závěry vládou zřízené Uhelné komise jsou stále v nedohlednu, a chybí tak jasné politické rozhodnutí o konci uhlí, drahé povolenky budou hřebíkem do rakve nejšpinavějších domácích zdrojů, jako jsou elektrárny Chvaletice a Počerady nebo většina tepláren. A ani očekávané nahrazení uhlí bezmála dvakrát méně emisně náročným plynem se nemusí ukázat dlouhodobě rentabilní. Urychlený přechod na neustále se zlevňující výrobu energie z obnovitelných zdrojů se tak stává praktickou nezbytností pro zajištění budoucích dodávek elektřiny a tepla.
Pokud jde o zdroje mimo systém emisního obchodování, kam spadá většina dopravy, sektor budov, průmyslové procesy, zemědělství či odpadové hospodářství, kolegové Adéla Denková a Jáchym Srb spočítali očekávané dopady ve svém nedávném policy paperu. Stávající redukční emisní cíl pro Česko – 14 procent do roku 2030 oproti roku 2005 – se může zvýšit až k 32 procentům, což by mělo představovat každoroční úsporu dvaceti vypuštěných megatun CO2 oproti dnešku.
Splnění těchto cílů si vyžádá zvýšení četnosti a hloubky renovací soukromých i veřejných budov, urychlený konec spalování uhlí v domácnostech, stejně jako odklon od fosilních zdrojů v dopravě. To vše je v zásadě myslitelné, jakkoli to vyžaduje jednak stovky miliard korun (z nichž velkou část dostaneme z nového unijního rozpočtu), jednak politickou vůli (která zde i přes významné posuny v naladění veřejnosti chronicky chybí).
Nakolik zůstane regulace malých zdrojů emisí v rukou české vlády, je zatím otevřené. V evropské politice totiž vzrůstá tlak na to, aby se systém obchodování s emisními povolenkami rozšířil o další sektory počínaje silniční dopravou a námořní přepravou zboží. V ideálním případě by tak byly narovnány i dnešní neférové podmínky, kdy například za emise ze spálení tuny uhlí zaplatí sedmkrát více teplárna, než když totéž množství spálí domácnost v kotli.
Co za to, že to nezablokujeme?
Ekonomickou únosnost hluboké nízkouhlíkové transformace potvrzuje analýza připravená Evropskou komisí, která konstatuje, že „snížení emisí o 55 procent do roku 2030 může být jak ekonomicky uskutečnitelné, tak pro Evropu přínosné“. Nastoupit na tuto trajektorii je potřeba bez odkladu – dokument konstatuje, že příštích deset let bude z hlediska klimatických ambicí starého kontinentu klíčových.
Zakotvení vyšších klimatických cílů může dát evropské diplomacii potřebnou sílu vyjednat s Čínou a dalšími klíčovými světovými emitenty posílení jejich vlastních ekologických ambicí. Nejprve je však zapotřebí souhlasu Evropské rady, řada závazků a opatření pak bude muset projít řádným legislativním procesem. Při přetrvávajícím odporu Česka, popřípadě některých dalších středoevropských zemí, lze očekávat ještě urputné vyjednávání. Je ale téměř jisté, že vláda Andreje Babiše kategoricky odmítavý postoj vůči unijním partnerům dlouho neudrží.
Na místě je tedy otázka, s jakými cíli vláda do vyjednávání vstoupí. Stanoví si konkrétní priority, pokud jde o evropské peníze na energetickou transformaci? Přinese k vyjednávacímu stolu otázku zamýšlené dostavby Dukovan? Zvedne problematiku sociálních dopadů a proměn na trhu práce? Nebo se zmůže jen na vrtění hlavou, jako už mnohokrát? Odpověď přinesou nadcházející týdny.
