Článek
Česko prožívá ošklivé covidové déjà vu. Nejprve premiér prohlásí, že vyhlašovat nouzový stav není třeba, neboť „bavorský model“, jímž se vláda inspirovala, neomezuje pohyb. Týž den zopakuje tytéž argumenty ministr zdravotnictví. O tři dny později, tedy v pondělí, nese tentýž ministr zdravotnictví na vládu návrh na vyhlášení nouzového stavu, ministr školství se proti tomu ostře ohrazuje a ministr vnitra upozorňuje, že pro stav nouze nenastaly právní podmínky a nejdříve se mají sejít krizové štáby v krajích. Politické přestřelky probíhají online na sociálních sítích, takže výsledek večerního jednání vlády je naprosto neodhadnutelný. Jaký že se píše rok?
Pátá vlna covidu tak jako všechny předchozí zastihla Česko v nedbalkách. Tentokrát bohužel rovnou dvojích. Nedbalky legislativní dobře známe. Aby bylo možné poslat mediky na výpomoc do přetížených nemocnic – což je vysvětlení Ministerstva zdravotnictví – musí vláda vyhlašovat zastaralý nouzový stav stavěný na úplně jiné situace.
Anebo je možná potřeba ho vyhlásit kvůli tomu, že navzdory holedbání představitelů státu nemáme dost antigenních testů pro plánované testovací vlny ve školách, a už vůbec ne pro klíčový systém „test-to-stay“, tedy denní testování spolužáků nakažených dětí, aby nemuseli do karantén a nebourala se struktura výuky. A výběrové řízení na dodávky testů mimo nouzový stav trvá moc dlouho, takže by se příliš okatě ukázalo, jak mizerná byla hmotná příprava státního aparátu na všeobecně očekávanou pátou vlnu.
Ať je platný důvod ten, či onen, v každém případě je absurdní, že ani po půldruhém roce s pandemií nemá vláda subtilnější právní nástroje, než je nouzový stav. Tedy humpolácké opatření, které vládě rozvazuje ruce v mnoha oblastech možného omezování základních občanských práv a svobod. Stav pandemické nouze, který měl podle pandemického zákona republiku provést covidovým obdobím, se zjevně pro řízení pandemie neosvědčil.
Ostatně v několik měsíců starém zákoně lze najít ustanovení, která dnes působí vysloveně archaicky, například že Ministerstvo zdravotnictví zveřejňuje na svých internetových stránkách „informativní přehled o míře ohrožení obyvatelstva a o opatřeních, která jsou spojena s různou mírou ohrožení“. A také se tam píše, že skoro celý pandemický zákon přestane platit 28. února příštího roku. Takže po tomto datu nezbudou Česku pro boj s virem ani ty nedbalky.
Kromě chronické legislativní nedostatečnosti však virus tentokrát zasáhl zemi souběžně i do další slabiny, a tou je akutní mezivládí spojené s neschopností končící a přicházející garnitury se na čemkoli dohodnout.
Přitom jestli by něco mohlo alespoň trochu pomoci rozvrácené důvěře ve stát a jeho instituce, pak snad to, kdyby současná vláda v demisi a současná opozice v naději prokázaly ochotu vykoupat se v politicky nevděčných, nepopulárních, ale potřebných opatřeních společně.
Není snad potřeba malovat kulhavé a nepřesvědčivé historické paralely k nějakým vládám národní jednoty a radám národní záchrany. K žádným z těchto směrů není potřeba ani pohlížet. Stačilo by zapojit politický realismus. Nemusejí vznikat žádná formální spojenectví. Stačilo by udělat několik symbolických gest, která by demonstrovala, že boj s covidem je mimořádně naléhavá a nadstranická záležitost, a koordinovat práce na opatřeních.
Takový krok by navíc alespoň v otázce řešení covidové krize zabezpečil zemi před důsledky průtahů, které chystá kolem jmenování nové vlády prezident Miloš Zeman hrnoucí se do přímého ústavního střetu s Petrem Fialou. Kdyby se koordinovaly práce na pandemickém řízení země, mohl by tento ústavní střet probíhat jaksi na pozadí, bez větších dopadů do debat nad novými či starými opatřeními.
Jenže spolupráce se nekoná. Vláda v demisi zřejmě s opozičními koalicemi nekonzultovala ani plán vyhlášení nouzového stavu. Přitom nová Poslanecká sněmovna, v níž už Babišův tým nemá většinu, může případný nouzový stav vyhlášený vládou obratem zrušit. Kdyby mělo k něčemu takovému dojít, bude to ostuda, při které by snad i nový koronavirus musel puknout smíchy.
Realismus ani koordinace zkrátka zoufale nefungují. Premiér Babiš i jeho ministři si dál bolestínsky foukají mocenská povolební bebíčka a stěžují si, že se s nimi opozice nebaví. Souběžně pak mocnou kritikou vlády, která ještě ani nevládne, připravují půdu pro vstup hnutí ANO do prezidentské volby, ať už se toho úkolu ujme přímo Babiš, nebo někdo jiný.
Opozice zase nedokázala opustit předvolební rétoriku a tvrdošíjně se tváří, že virus s leknutím uteče, hned jak na ministerské křeslo dosedne plnou vahou svého profesorského titulu Vlastimil Válek.
A mezi oběma těmito nepříliš vkusnými komediemi zcela tragicky kolabuje české zdravotnictví a umírají lidé. Ministr Adam Vojtěch neměl pravdu. Není to epidemie neočkovaných. Je to epidemie neschopnosti vybřednout z permanentní předvolební kampaně, epidemie neschopnosti vůdců vést, epidemie neschopnosti najít alespoň zbytky politického pragmatismu a realismu.
