Článek
Zdánlivě to funguje. Drahé povolenky tlačí na rychlejší útlum uhelné energetiky a „špinavého průmyslu“, protože přinášejí vyšší náklady na výrobu. S letošním růstem ceny povolenek také přišla série oznámení z českých energetických firem, že s uhlím skončí už do roku 2030. Tedy dříve, než původně počítaly. A mnohem dříve, než to plánovali politici.
Zatím to berte spíš jako výstrahu: odpojit město od tepla nebo vypnout elektrárnu, protože se v ní výroba nevyplácí, se ani otrlým byznysmenům nechce, dokud za uhlí nenajdou plnohodnotnou náhradu. Přesto uhelný odchod v Česku už fakticky začal.
Zaplať, my ti vrátíme
Energetici se ozývají, průmysl mlčí. Hlavně proto, že průmyslové podniky z vybraných odvětví se od letoška mohou hlásit o kompenzace za své povolenkové výdaje z předchozího roku. Vláda rozhodla, že průmyslníkům takto vrátí za loňský rok celkem 1,3 miliardy korun. Letošní kompenzace budou při povolenkovém cenovém růstu jistě ještě vyšší.
Podobnou cestou teď vyrážejí i čeští teplárníci, kterým se kompenzační mechanismus podařilo prosadit do nového zákona o podporovaných zdrojích energie. Novela sice putuje mezi Sněmovnou a Senátem, povolenkové kompenzace teplárnám v ní ale nikdo nezpochybňuje, takže už jsou téměř jisté.
Ani elektrárny zatím kvůli povolenkám nekrachují, protože mají větší šanci náklady přenášet do cen elektřiny. Drahé povolenky každopádně platí občan – ať jako daňový poplatník přes kompenzace ze státního rozpočtu, nebo jako spotřebitel přes zásuvku. Ale s tím se počítalo, dekarbonizace něco stojí a nikdo jiný než občan ji nakonec zaplatit nemůže.
Mnohem horší je, že povolenky, které nás finančně zatěžují, samy o sobě k dekarbonizaci nepomáhají. Zatím totiž na tolik potřebné nové investice do nízkoemisní energetiky nebo průmyslu netlačí. Ony jim při současném vývoji spíš brání.
Povolenky proti investicím
Pravda, v Česku se chystá nový bezprecedentní boom výstavby solárních elektráren. To je ale dáno rovněž bezprecedentní dotační smrští z evropských fondů, povolenky na tom nemají žádnou zásluhu. Soláry, případně větrníky ale hlavně samy o sobě vyčištění české energetiky neobstarají. Abychom mohli opravdu vypnout zdroje na uhlí, potřebujeme obnovitelné zdroje doplnit plynovými. Plyn je dnes jediná reálná náhrada za nutné sezonní výpadky slunečních panelů. Do plynu se ale zatím nikdo nehrne – právě kvůli povolenkám.
Pro investory je totiž trh s povolenkami tak nevypočitatelný, že nemají šanci návratnost případných plynových projektů propočítat. Pokud budou povolenky příliš drahé, bude výroba energie z plynu stejně ztrátová, jako je dnes výroba z uhlí. Plyn má sice nižší emise, ale nikoli nulové, takže i pro plynové zdroje se povolenky nakupovat musí.
Skupina ČEZ loni předložila uhelné komisi analýzu, podle níž se vyplatí (při loňských cenách komodit) nahrazovat uhelné elektrárny plynem, pokud cena povolenky nepřekročí 48 eur za tunu CO2. Tahle cenová bariéra ovšem padla někdy v dubnu.
Nahoru jdou i ceny plynu a uhlí, takže to berte jen jako orientační příklad. Nicméně energetici, s nimiž se o povolenkovém úprku bavím, se přiznávají, že na letošní rok počítali s cenou povolenky někde mezi 30 a 35 eury. Současný růst skoro na dvojnásobek sledují s úžasem. Spouštět při tom bez veřejné podpory plynovou investici se dnes odváží jen hazardér, a to ještě jenom v případě, že si na to nemusí půjčovat u banky.
Chyby v systému
Cenový pohyb v emisním obchodě už dávno nemá mnoho společného se znečištěním a uhlíkem. Povolenkový trh žije vlastním životem, který určují finanční investoři. Může se vám to nelíbit, můžete jim říkat spekulanti, ale je to standardní součást byznysu.
Povolenky jsou možná dobrý investiční instrument, ale jako nástroj regulující emise a stimulující k investicím do čistých technologií nefungují. Evropský systém je chybně nastaven a chyby se nepovedlo vychytat ani za 16 let jeho existence.
Při startu v roce 2005 byl povolenkový příděl tak velký, že se cena jedné povolenky propadla skoro k nule. V dalších fázích přebytek trval, protože regulátoři nedokázali ověřit, nakolik je oprávněná poptávka a požadavky znečišťovatelů.
Až do roku 2012 se přitom téměř všechny povolenky přidělovaly bezplatně. Nakupovat je musel jen ten, kdo bezplatný příděl vyčerpal, nicméně cena ale byla stále tak nízká, že to nikoho moc netrápilo. Až od roku 2013 roste podíl povolenek, které znečišťovatelé musí nakupovat v dražbě.
Předloni zpracoval Evropský účetní dvůr audit systému bezplatných povolenek a došel k závěru, že dekarbonizaci nepomáhá. „Přestože bezplatné přidělování povolenek bylo opodstatněné, dekarbonizaci, veřejným financím a fungování jednotného trhu by výrazně pomohlo, kdyby bylo lépe zacíleno,“ konstatuje zpráva opatrně, ale jasně.
Od roku 2019 začal evropský regulátor přebytečné povolenky stahovat z trhu do takzvané „rezervy tržní stability“. Přesto loni skončilo i třetí obchodovací období (2013–2020) s přebytkem 26 procent toho, co znečišťovatelé na počátku poptávali. Něco přes polovinu přebytku zůstalo zmrazeno v rezervách, 46 procent přebytečných povolenek z minula je převedeno do současné čtvrté periody. Zatím není jasné, jaká bude v příštích letech skutečná spotřeba ze současné alokace. Lidé z branže ale soudí, že povolenek bude zase moc. „Vzhledem k tomu, že produkce přidané hodnoty bude v roce 2021 pravděpodobně nižší než v období před covidem, bude přebytek v systému přinejmenším krátkodobě spíše narůstat,“ říká třeba strategický šéf poradenské firmy EGÚ Brno Michal Macenauer.
Povolenek je tedy dost, i tak cena hbitě roste. O to je pravděpodobnější, že začne zase nečekaně někam padat. Zkuste v tom na něco sázet.
Rozvrácený trh
Systém obchodování s povolenkami nepoužívá jako dekarbonizační nástroj jen Evropská unie. Má ho v různých variantách také třeba Norsko, Švýcarsko, Kalifornie, Nový Zéland nebo Austrálie.
Mezinárodní měnový fond předloni vydal zprávu, v níž hodnotí různé fiskální nástroje cílené na snižování emisí. Porovnává celkem čtyři: Zaprvé uhlíkovou daň, uvalenou na producenty fosilních paliv. Dále obchod s emisními povolenkami. Zatřetí poplatky a bonusy, které zatěžují znečišťovatele a zvýhodňují čistou výrobu. A konečně přímou regulaci – tedy vydávání různých emisních limitů a povinných standardů. Všechny cesty mají svá pro a proti.
Jako optimální opatření ale z analýzy vychází uhlíková daň. Nemusí to být proti povolenkám žádná úleva pro občana a spotřebitele, i její náklady by se pochopitelně přenášely do cen paliv, energií a dalšího zboží. Ale dá se naplánovat – ideálně s progresivním růstem v čase. Výhodou je, že má široký dopad a účinnost, je transparentní a hlavně předvídatelná pro výrobce i spotřebitele. Vyžaduje minimální administrativní zátěž. A zajišťuje predikovatelný výnos do státních rozpočtů, který se dá využít na sociální kompenzace nebo podporu „čistých“ investic.
Povolenkový systém může být podle analýzy podobně účinný, ale je z podstaty nepředvídatelný a klade větší nároky na správu a administrativu.
Šestnáctiletá historie evropského obchodovacího systému ukazuje, že v tomhle případě správa a administrativa prostě selhávají. Povolenky, místo aby tržně motivovaly k investicím do čistých technologií, trh zcela zdeformovaly. Povolenková nejistota brání investicím. A k tomu systém vyvolává takové absurdity, jako je vracení peněz firmám, které si povolenky nejdřív musejí koupit.
Přesto se systém udrží minimálně do konce této dekády. Současné obchodovací období končí až v roce 2030. O nějaké zásadní opravě není řeč, zato jej Evropská komise čile kombinuje s dalšími restrikcemi a doplňuje obřími dotacemi. Čeští politici k tomu mlčí, případně občas po straně tiše špitají. Tak si držte peněženky. Budou v ohrožení, jak protiemisní chaos poroste.
