Článek
Vlnu oficiálního technooptimismu, podle kterého spočívala budoucnost socialismu, pokroku a vůbec štěstí lidstva ve využití počítačů, odrážela od 60. let minulého století řada filmových a televizních děl. Skoro výhradně a jedině vesele. Ať už šlo přímo o sci-fi komedie (seriál Návštěvníci), nebo filmy, kde se počítače hrdinům jen roztomile pletou do života (Hodíme se k sobě, miláčku?, Jáchyme, hoď ho do stroje!).
Nešlo, ani za komunistů jít nemohlo, o nějakou otevřenou kritiku poměrů – i proto komedie. Kinematografie jen takzvaně s úsměvem těžila z běžné zkušenosti s tolik proklamovaným zaváděním výpočetní techniky. S „automatizovanými systémy“, pilíři „vědeckého řízení“ a centrálního plánování ekonomiky, měst a lidí.
Pokud měly – zhusta divácky úspěšné, a to dodnes – filmy tohoto typu nějaké poselství, pak jím zhruba bylo: Komputery jsou dobrý sluha, ale špatný pán. Potěšení z technologických vymožeností je možná pošetilé a vykoupené řadou nedorozumění, ale nakonec nám to za to stojí. Automatizace je sama o sobě správná, protože nevyhnutelná. Viz zákony pokroku.
Zavádění elektronických dálničních známek, které zatím v úterý vyvrcholilo spuštěním nefungujícího e-shopu, by se v tomto duchu dalo zfilmovat levou zadní. Scénář na motivy skutečných událostí leží na stole prakticky hotov.
Slova ministra Havlíčka prezentujícího rozbitý web mají potenciál zařadit se do databáze filmových hlášek: „To je běžný postup při podobných projektech. Chceme stránky bránit před potenciálním útokem a přetížením, které by mohlo v prvních hodinách hrozit.“
Nejde jen o nějaké pošklebování, na které nicméně má daňový poplatník a klient tuzemské silniční sítě plné právo. Že někdo pořádá tiskovou konferenci o e-shopu, zatímco e-shop nefunguje, je trapas, ale může se stát. To by ještě na film nevydalo. Na vyšší úroveň téma posouvá kontext „revoluce“, o které se v souvislosti s koncem papírových a začátkem digitálních známek mluvilo a mluví.
Jako by na světě sice přece jen byly – ale ne moc a ne o moc – důležitější otázky, než jestli si KONEČNĚ přestaneme jednou za rok lepit papírek na přední sklo automobilu a pak ho jednou za rok budeme muset seškrabovat.
Elektronické dálniční známky – staromódně „známky“ se jim říká ze setrvačnosti, správně jsou to e-viněty – v příběhu vystupují jako symbol rozchodu s předpotopními pořádky, v nichž si byli občané nuceni obstarávat papírové známky u benzinových pump. Jde o událost srovnatelnou se zrušením ponižující roboty ve století páry.
Nic proti vymoženostem e-vinět, jako je klouzavá doba platnosti nebo i ten e-shop, jestli bude chvíli fungovat. Také to něco stálo. Příkoří seškrabování setřeseme rádi. Elektronické dálniční známky jsou zajímavá novinka, ale skoro to vypadá, jako bychom bez nich nemohli žít, což bychom tedy upřímně řečeno mohli.
Je to trochu přepjaté, jako by ausgerechnet e-viněty rozhodovaly o tom, jestli patříme do civilizovaného světa s jeho životní úrovní.
Když technika, ke které upínáme své automatizační a zjednodušovací naděje, už nějaký pátek státu drhne, tím spíš se nám před očima vrší absurdní a více nebo méně zábavné situace. Jako když selhává centrální mozek lidstva.
