Článek
Když se v noci podíváme na oblohu, je téměř jisté, že vidíme i hvězdy, které už neexistují. To proto, že jejich světlo k nám putuje tisíce, někdy miliony let. Obrazně řečeno se tak díváme nejen daleko do vesmíru, ale také hluboko do historie.
To samé s nadsázkou platí o nákaze koronavirem. Když ráno nastoupíme do plné tramvaje, je statisticky téměř jisté, že někdo z těch pár desítek lidí bude za několik dní nemocný s covidem. Ne že tu nákazu dostane a pak onemocní. Ve skutečnosti už je infikovaný a dost možná i infekční. A pokud nebude mít jeho onemocnění asymptomatický průběh, tak se za zmíněných pár dní projeví příznaky.
A pokud se ve městě pohybujeme mezi více lidmi, je velmi pravděpodobné, že potkáme i ty, kteří budou za dva týdny bojovat v nemocnici o život. Nebo se ocitnou v kritickém stavu, v nejhorším případě zemřou. A stane se to i v případě, kdyby se nám nějakým zázrakem podařilo okamžitě další šíření viru zastavit.
Nejde s tím nic udělat, je to stejně nezvratitelný fakt, jako že některé hvězdy na nebi už neexistují. Jak si na Twitteru nedávno povšiml zakladatel portálu Seznam.cz Ivo Lukačovič, je to, že žijeme v pandemii, v jakémsi permanentním zpoždění za realitou. Že čísla, která sledujeme, ve skutečnosti vypovídají o minulosti. Například, že se dnes hospitalizují pacienti, kteří se nakazili před čtrnácti dny. „Ani ti velice inteligentní si nedokážou takový časový posun představit,“ napsal.
Neumíme s touto informací intuitivně pracovat. Jsme zvyklí, že když vznikne velký problém, tak, že když se „za to vezme“, tak se to dá vyřešit. Ale to se pleteme.
Koronavirus je jako časovaná bomba, kterou neumíme deaktivovat. Nenajde se žádný James Bond, který deset vteřin před výbuchem přecvakne červený drátek. Když budeme mít - například - 200 tisíc nakažených a víme, že 5 až 10 procent potřebuje nemocniční ošetření, tak budeme za dva týdny potřebovat 20 až 40 tisíc nemocničních lůžek. Tečka.
Je to i proti tomu, co se celý život učíme, že je správné. Totiž mít naději a víru v to, že něco dokážeme. „Naděje umírá poslední,“ říká se. Jenže v tomhle případě to nefunguje. Naděje nepomůže. Jediná naděje je, že když něco razantního uděláme, tak za týden budeme mít nakažených polovinu a pak za další dva týdny klesne potřebná kapacita v nemocnicích rovněž na polovinu.
Toto je jeden z důvodů, proč jsme jako jednotlivci i jako společnost v současné pandemii tak bezradní. A to přesto, že se vlastně nic strašného nebo jen vzdáleně připomínajícího apokalyptické filmy neděje. Připadáme si jako v nějakém legračním zpomaleném filmu, v němé grotesce, kde se hrdinové fackují nebo padají ze štaflí a vypadá to, že je to všechno „jen jako“. Jenže není.
Problémy pandemie jsou tři:
1) že jde o exponenciální událost,
2) že mezi příčinou a následkem je dlouhý časový posun a
3) že jde o děje s nízkou pravděpodobností, ale významným dopadem.
Na exponenciálu jsme si zvykli, byť mozek podle psychologů přirozeně pracuje s lineárními změnami. Body 2) a 3) nám však stále dělají problémy. Koncept pravděpodobnosti je lidskému myšlení cizí. Umíme pracovat s informací, že se něco „stane“, anebo „nestane“.
Ještě celkem rozumíme tomu, že výsledek je „padesát na padesát“. Ale jen do té míry, že se musíme připravit na dvě eventuality. Když čteme, že bude pršet na 30 procent, nebo na 70 procent, je to podle psychologů našemu mozku bez hlubšího přemýšlení celkem jedno. Je to prostě „nejisté“ a mezi obojím nevidíme zas tak velký rozdíl. A přitom je to matematicky vzato zcela zásadní!
Navíc když jsme připraveni na eventualitu, která nakonec nenastane, tak to podle psychologů opět neseme špatně. Hůř, než když nás tato eventualita zaskočí nepřipravené. Když si ráno dle předpovědi vezmeme deštník a pak je celý den slunečno, připadáme si jako hlupáci. Když deštník nemáme a zmokneme, bereme to jako smůlu a zas tolik se tím netrápíme.
Lidé připravující se na všechny eventuality jsou nám podezřelí a trochu směšní. Spíš jsou nám sympatičtí ti, co riskují. Navíc jsou dva druhy rizik: známá a neznámá. Obavy z části těch známých řeší pojištění, které v moderní podobě známe zhruba od 17. století. Uvádí se, že první novodobé pojistky uzavírali majitelé domů po velkém požáru Londýna v roce 1666.
Mimochodem, pojišťovnictví nám ukazuje, že jakkoli pracuje naše mysl intuitivně špatně s událostmi, které mají malou pravděpodobnost, i tak s nimi exaktně pracovat lze. Za fasádou legračně podezřelých pojišťováků, z nichž si děláme legraci jako z agentů s teplou vodou, je ve skutečnosti vysoká matematika umožňující dojít k velmi přesným výsledkům. Což dokazuje i to, že pojišťovnictví je dlouhodobě úspěšný a profitabilní obor.
Ostatně pojistit se bylo možné i proti pandemii. Vyplatilo se to anglickému All England Clubu, který pořádá Wimbledon a jenž byl asi jako jediný z organizátorů velkých sportovních a kulturních akcí právě proti pandemii pojištěn. Vděčil za to pravděpodobně náhodě: ve vedení klubu byl v roce 2003 někdo, koho tehdy vyděsila velmi krátká, mediálně však poměrně sledovaná epidemie viru SARS.
Ta se objevila ve 26 zemích, infikovala však zhruba jen 8000 lidí, z nichž jich necelých 800 zemřelo. Virus pak vymizel, aniž by vědci přesně věděli proč. Stačilo to však, aby si slavný klub pořídil pojistku proti případné další pandemii, a to v poměrně vysoké výši asi 1,5 milionu liber ročně. Nepochybně se to mnoha lidem muselo zdát jako vyhozené peníze. Tedy až do letošního roku, kdy klub získal zpět mnohonásobně víc, než do té doby zaplatil.
S tím je spojena ještě jedna zajímavost. Na příští rok už Wimbledon pojistku mít nebude. Pojišťovna ji samozřejmě odmítla. A to už v době, kdy první vlna ustupovala, panoval optimismus a i mnoho odborníků veřejně tvrdilo, že není vyloučeno, že ani druhá vlna nebude. Je v tom dobré ponaučení: až si příště uprostřed pandemie budete chtít dělat plány do budoucna, neptejte se odborníků, ale v pojišťovně.
Když jsem v srpnu natáčel rozhovor se známým pražským restauratérem (nebudu ho jmenovat, protože podobně mluvila i většina jeho kolegů a jde mi jen o princip), ptal jsem se ho, jak se připravuje na případnou druhou podzimní vlnu. A na to, že případně bude muset na nějaký čas zase zavřít své dvě restaurace. Vůbec nechápal, na co se ptám. „Na to se ale nedá připravit. To je něco, o čem absolutně neuvažuji.“
Ale co když se to přesto stane? „To se na sto procent nestane. Vůbec nemá smysl se o tom bavit,“ dokonce se trochu rozčílil. Nebylo to tím, že by uvěřil vládě nebo Babišovi, ten se ostatně v té době koupal ve vlnách na Krétě. Dnes podobně jako mnozí jeho kolegové říkají: je to vina vlády, měli něco udělat. Na rozdíl od nás disponovali informacemi.
Možná. Samozřejmě se vláda chovala katastrofálně lehkomyslně a nezodpovědně. Ale zároveň udělala stejnou chybu jako většina z nás ostatních: vytěsnila z hlavy potenciálně existenčně ohrožující událost, ovšem s malou pravděpodobností.
Nevíme, jestli si z průběhu pandemie dokážeme odnést nějaké ponaučení. První, jarní vlna na to nestačila. Vzpomeňme, jak jsme v bezstarostných letních měsících zapudili všechny obavy a případná preventivní opatření. Dokáže to podzimní „náraz do zdi“ změnit?
Ukazuje se, jak málo funguje naděje v naši vlastní sílu a moc. Obojí je iluzorní, a abychom uzavřeli přemýšlení o pravděpodobnostech, je to i v tomto případě podobné. Samozřejmě, že i velmi špatné či zdánlivě beznadějné situace mohou skončit dobře. Ale je to jen otázka pravděpodobnosti, tedy štěstí. Tou nejdůležitější ingrediencí v našich životech je štěstí, potvrzuje nám pandemie.
Nabízí se ještě jedna metafora. Byl jsem kdysi na jednom ostrově, kde za korálovým úsekem byla krásná, malebně vyhlížející zátoka. Lákala k plavání. Ale zároveň byla velmi nebezpečná. Byl v ní silný proud, skoro taková podmořská řeka, která dokázala plavce „chytit“ a pak rychle unášet na širé moře.
Podle místních lidí se tam v průměru topil jeden člověk denně. A ne vždy se ho podařilo zachránit. Většina se ovšem neutopila proto, že by je proud odnesl moc daleko a oni se pak už nemohli vrátit. Utopili se proto, že dali na intuici, která jim velela to nejhorší možné řešení. A pak příliš věřili svým schopnostem a nerealisticky odhadli své vlastní síly.
Rada byla přesně opačná: nechat se unášet a snažit se dostat mimo hlavní proud. S vynaložením mnohem menší energie a bez hysterie, protože to zvyšuje pravděpodobnost, že budete mít štěstí.
Jsme dnes uprostřed druhé vlny, v nepřehledné situaci. Ještě příliš mnoho lidí si myslí, že nic se nejí tak horké, jak se uvaří. Jenže v tomto případě je navařeno a my s tím už nic neuděláme. Většina společnosti prochází podobnými fázemi jako lidé, kteří se dozvědí vážnou diagnózu. Po šoku přichází popření a po něm strach a deprese. V ní teď jsme. Výhoda je v tom, že pravděpodobnost je v tomto případě na naší straně. Budeme potřebovat štěstí, ale pro naprostou většinu z nás to dopadne dobře.
Bylo by dobré, kdybychom si z toho vzali lekci. Ale moc nespoléhejme na to, že pandemie covidu v tomto ohledu nás lidi nějak promění. Ostatně další globální událost s velkým rizikem a malou pravděpodobností bude skoro jistě nějaká úplně jiná.
