Článek
Ministerstvo zahraničí osiřelo, jeho vedení se v pondělí ujal staronový šéf sociální demokracie a úřadující ministr vnitra Jan Hamáček. Odporoučet se z Černínského paláce musel Tomáš Petříček, který spektakulárně vybouchl v roli Hamáčkova vyzyvatele na stranickém sjezdu. Ještě v březnu Hamáček prohlašoval, že k Petříčkovu působení na Ministerstvu zahraničí „nemá žádné výhrady“ a odmítal spekulace o vládní rošádě, v níž si koaliční strany ANO a ČSSD měly vyměnit posty zahraničí a zdravotnictví.
Premiér Miloš Zeman – toho času sídlem na Pražském hradě – se chtěl prostřednictvím svého výkonného vicepremiéra Andreje Babiše, který předstírá kontrolu nad vládou ze Strakovy akademie, zbavit dvou nežádoucích ministrů najednou. Inu, nevyšlo to, musel si pár dnů počkat, ale důležitý je výsledek. Odpůrce Sputniku V Jan Blatný i odpůrce Rosatomu v Dukovanech Tomáš Petříček jsou pryč a na jejich místech jsou ministři mnohem ochotnější pochopit, kdo zemi ve skutečnosti vládne.
V případě Petra Arenbergera pramení tato ochota z mohutného ega, jemuž ministerská pozice dělá nebývale dobře, a možná i z vyhlídky na nějakou tu pěknou investici ve vinohradské fakultní nemocnici. A Jan Hamáček se zase rozhodl, že když se nechá Milošem Zemanem dostatečně vlídně a blahosklonně drbat za ušima, možná si pak část prezidentského elektorátu – roztroušeného dnes převážně mezi ANO, SPD a KSČM – vzpomene na existenci sociální demokracie. A utrousí jí ve volbách třeba zrovna ten rozhodující hlas, který ČSSD zachrání sněmovní existenci.
„Jan Hamáček odvedl velký kus poctivé práce (…) Zasloužil se tedy o republiku, a kdo se zaslouží o republiku, měl by být i významným funkcionářem, v tomto případě předsedou sociální demokracie,“ vrněla spokojeně hlava státu v rozhovoru pro Blesk.cz s rukou pomyslně prohrabávající Hamáčkovy kadeře.
Nutno dodat, že Tomáš Petříček si svou dnešní pozici na řeznických hácích během socialistického sjezdu sám připravil. Snad z politické nezkušenosti, snad jako součást jakési domněle důstojné exitové strategie, snad jako základ pro budoucí mučednickou image, která v příští politické kariéře nemusí být na škodu. Těžko říct. Každopádně jeho ohnivá kritika vládního angažmá ČSSD z pozice úřadujícího ministra byla bizarní i na poměry socialistických sjezdů. Možná kdyby jeho předsednické kandidatuře předcházela hezky provedená a hodnotově zdůvodněná demise, mohlo to celé dávat větší smysl. Ale představa, že lze uchránit Černínský palác před hradním vlivem a současně udělat z ČSSD opoziční stranu, byla zkrátka naivní. A Petříček svým nepodařeným gambitem prohrál na obou frontách.
Miloš Zeman tedy zase jednou má všechno, po čem toužil. Vstřícné ministry na postech klíčových pro šolíchání ruských zájmů, zdecimovanou sociální demokracii pod vlastní kontrolou a navrch hlavu Tomáše Petříčka na stříbrném podnosu. Zemanova politická trpělivost, tvrdohlavost, nelítostná cílevědomost a schopnost využít slabiny protivníků i momentálních spojenců je pozoruhodná.
K dokonalosti chybí poslední krok, který je ale už jen takovým pamlskem na závěr celé zabíjačky. Lubomíru Zaorálkovi se nějak nechce nastoupit na Petříčkovo místo. Hamáček už sice zahraničí jako bokovku k vnitru jednou dělal, když ho Zeman ještě nedrbal za ušima, ale ničil mu stranickou pozici tím, že odmítal jmenovat jeho kandidáta na ministra. Už tehdy Hamáček cítil, že dvě ministerstva jsou moc (a to nebyla pandemie). A kdyby jeho mnohoobročnictví trvalo déle, mohl by si třeba někdo vzpomenout, jak se představitelé ČSSD tvářili na dvojité ministrování Karla Havlíčka. „Nelíbí se nám to. Byť člověk může být sebelepší manažer, není to zcela v pořádku kombinovat čtyři funkce,“ řekl například loni v lednu na adresu ministra průmyslu, obchodu a dopravy a šéfa vládní rady pro inovace a vicepremiéra pro ekonomiku Karla Havlíčka předseda poslanců ČSSD Jan Chvojka.
Že se Zaorálkovi do Černínského paláce nechce, je pochopitelné. Situace je zcela jasně nastavena tak, že hlavním úkolem příštího ministra zahraničí za ČSSD bude udržovat spokojeného prezidenta. To není moc důstojná, ani vábná práce. Na kultuře má naopak Zaorálek jakous takous vyhlídku, že při promyšlených opatřeních v dohledné budoucnosti vrátí umělcům publikum a publiku umělce. To je mnohem příjemnější představa než na „zamini“ otvírat obálky od Zemanových poradců a spolupracovníků a plnit jejich zadání.
Zároveň je před Zaorálkem vyhlídka, že celou svou práci by tam nyní zanechal nekompetentnímu Janu Birkemu, úspěšnému, leč kulturní tématikou nepolíbenému starostovi Náchoda, jehož jedinou kvalifikací je velmi dobrý vztah s prezidentem a s čínskou lobby.
Ano, v Birkem kyne Hradu naděje dostat do vlády ještě o jednoho vlastního ministra víc, jakkoli „jenom“ na kulturu. A tenhle plán zatím nevychází. Ale jednak je tu gargantuovská Zemanova trpělivost a jednak dvě hlavy nepohodlných ministrů během jednoho týdne jsou na nějakou chvíli uspokojivý výsledek. Takže ještě chvíli Zaorálek na rozmyšlenou má.
