Komentář: Druhá vlna není. Nejsou na ni peníze

Je zcela správné se ptát, proč vláda reaguje na výrazné zhoršení epidemiologické situace v zemi úplně jinak než na jaře. Možné odpovědi jsou tři. Jedna optimistická a dvě realistické.

Optimistická odpověď zní, že vláda si může dovolit méně rázný přístup, protože její systémy reakce na nový koronavirus se během půl roku zlepšily a vycizelovaly natolik, že dokáže řídit zemi a ochránit veřejné zdraví i bez drakonických plošných zákazů a příkazů. Ještě někdy v polovině května mohl takový scénář – vzhledem k doporučením, která k vládě směřovala z odborných kruhů – vypadat jako jeden z realistických. A byl by to při vší koronavirové bídě hezký svět, v němž by se naplnil. V takovém ale nežijeme.

Kvůli férovosti je třeba znovu a znovu připomínat, že od jara se událo mnoho věcí na onom širokém poli, jemuž jsme si zvykli říkat chytrá karanténa – vznikl dispečink intenzivní péče a Informační systém infekčních nemocí (ISIN), otevřely se komunikační kanály mezi hygienami a praktickými lékaři, v chronicky analogovém českém zdravotnictví se poměrně rychle zaběhl systém elektronických žádanek na covidové testy a také ona slavná Daktela, tedy virtuální integrované call centrum, se snad náležitě rozhýbe, když už jsou v ní konečně přihlášeny všechny krajské hygieny.

Jistě, žádný z těchto systémů nefunguje bezchybně. Do dispečinku se často nedostávají informace o volných lůžkách na JIP dost rychle a záchranky nevědí, kam mají pacienty vozit. ISIN občas padá. Komunikace hygien s praktiky nezřídka drhne. A tak dále. Ale platí, že díky spoustě práce spousty chytrých lidí z byznysu i ze státního aparátu poskočilo české zdravotnictví v oblasti digitalizace a sdílení informací za pár týdnů o kus, který by mu bez koronaviru trval roky.

Bohužel většina onoho díla se odehrála v části systému, kterou by projektoví manažeři nejspíš nazvali „backendem“, na onom zadním konci, kde spolu komunikují odborníci a státní instituce. Vepředu, na „frontendu“, tam, kde se systém potkává přímo se svým „zákazníkem“, tedy běžným občanem, je situace mnohem smutnější. Covidové testy jsou drahé, stojí se na ně fronty, na výsledky se čeká dlouho, trasování kontaktů ani postupy pro ukládání karantény nemají sjednocenou metodiku. A co je nejhorší – trasérů je málo a hygienická služba s rychle rostoucím počtem nakažených nestíhá trasovat všechny, které by měla.

Takže ne, v tom, že jsme daleko chytřejší a schopnější než před půl rokem, odpověď na otázku po vládní benevolenci vůči zlým číslům bohužel nevězí. Určitě ne celá. Proto přicházejí na řadu dvě odpovědi realistické.

Jedna zní: Budou volby. Politická dynamika koronaviru je mnohem čitelnější a přehlednější než jeho epidemiologické vlastnosti. Zatímco na jaře vsadily vládní (ale i opoziční) strany na image spasitelů před hrozbou, pro jejíž porážku je třeba obětovat kusy pohodlí i hospodářství, v září, necelý měsíc před volbami, je hlavním imperativem nenakrknout voliče nepříjemnými opatřeními.

Jistě, povinné roušky už byly zase zavedeny, protože čísla nedovolila jinak. Stalo se to ale s neodpustitelným třítýdenním zpožděním proti expertním doporučením a ty tři týdny strávil premiér falešnými nadějemi, že virus třeba jen tak sám od sebe zmizí.

Další plošná opatření samozřejmě mohou přijít, jakkoli premiér i ministr zdravotnictví tvrdí opak. Začne to nejspíš omezeními hromadných akcí, nervózní mohou být právem restauratéři. O cestovním ruchu není třeba mluvit, ten, ač pořád na kolenou, už dostává další tvrdé údery, protože čím dál více zemí vidí kvůli špatným číslům Česko jako rizikovou oblast. Je ale skoro jisté, že vláda se bude snažit se zaváděním podobných nepříjemností vydržet do voleb. Což mimochodem znamená, že budou – stejně jako roušky – patrně zaváděny se zpožděním proti epidemiologicky optimálnímu načasování, a tedy s menším efektem na průběh nákazy.

Ze stejného ranku jsou obnovené hádky o zřízení krizového štábu. Ten na jaře nakonec zasedl při daleko mírnějším průběhu epidemie, ale tehdy prostě nebylo z politického hlediska tolik důležité, jestli zemi vede čau, lidi, nebo červený svetr. Dnes je to z hlediska politické prestiže otázka přímo zásadního významu.

A konečně je tu poslední, rovněž realistická odpověď na otázky ohledně vládní neochoty zareagovat na podzimní návrat viru s jarní razancí: Nebudou peníze. Vláda nemůže poslat ekonomiku do hibernace, protože další několikatýdenní „lockdown“ už prostě nemá z čeho zaplatit.

Další zavírání obchodů a služeb už by vytvořilo skutečně velmi široký prostor pro – jak říkají optimisté – kreativní destrukci. Jinak řečeno – vznikl by ekonomický úhor, z něhož by díky tržním silám časem vyklíčily čerstvé a zdravější zelené výhonky nových aktivit – tedy v tom lepším případě.

Pokud by vláda chtěla takovému živelnému scénáři zabránit – a to by jistě chtěla – musela by do záchrany firem nalít zřejmě ještě větší peníze (případně odpouštět daně ještě velkoryseji) než zjara, protože druhý „lockdown“ by zastihl většinu firem v horším stavu než ten jarní. A jestli dosavadní účet za vládní pomoc dělá nějakých 180 miliard korun, jak nyní tvrdí ministryně Alena Schillerová (už to byl chvíli i bilion!), tak druhý takový ranec vláda zkrátka letos nesežene. Do schváleného 500miliardového schodku jí sice ještě nějaký prostor zbývá, ale to zase není tak jednoduché – peníze v rozpočtu jsou schválené pro určité oblasti a změny v rozpočtové struktuře by si vláda musela nechat schválit v Parlamentu.

Summa summarum lze říci, že současná vládní laxnost vůči alarmujícím číslům má tři hlavní důvody, z nichž ten jediný racionální a optimistický má zdaleka nejmenší váhu. Vláda se raději bude tvářit, že žádná druhá vlna není, než aby se před volbami znemožnila, případně riskovala rozvrat veřejných financí.

Nakolik je to moudrý přístup, o tom lze diskutovat. Zastáncům promořování populace, ale i velké části byznysu bude asi milejší než jarní utažené šrouby. Jisté ale je, že pokud by náhodou někomu připadalo, že druhá vlna přece jenom je, u vlády se velkého zastání nedočká. Opatření – preventivní i ekonomická – jsou na každém z nás. Samozřejmě jsme v tom spolu, ale také jsme v tom sami.

Doufejme, že Babišovi tahle odvážná a vysoká sázka na pud sebezáchovy Čechů nějak rozumně vyjde.