Článek
Dosavadní nástroje, které vláda Andreje Babiše vytahovala v boji s koronavirem, patřily v evropském kontextu k aktivističtějším, ale pořád se bezprostředně nedotýkaly většiny Čechů. Zato zákazu veřejných akcí s více než stovkou účastníků a zrušení výuky na školách si všimnou bez nadsázky všichni. Úterním rozhodnutím Bezpečnostní rady státu a mimořádnými opatřeními Ministerstva zdravotnictví se boj s koronavirem definitivně stal součástí nejběžnější každodennosti.
Česká vláda k ostrým restrikcím přistoupila v časnější fázi vývoje nákazy než jiné země. Proto se může stát terčem kritiky pro zbytečné panikářství. Nicméně při pohledu do Itálie, Francie nebo Španělska by taková kritika vyžadovala skutečně notnou dávku sebevědomí. Nebo drzosti, chcete-li. Že se k ní neodhodlaly ani tradiční opoziční síly, je jen dalším důkazem, že situace je vnímána jako vážná skutečně široce. Konzervativci přitom obvykle mívají z principu předběžné opatrnosti, jímž se řídí jak současná vládní opatření, tak například mainstreamová klimatická politika, osypky.
Koronavirus není fér. Některé evropské země jako třeba Itálie byly bez většího varování hozeny rovnou do vody a musejí v boji s nákazou hledat nové cesty včetně mnoha slepých uliček. Jiným zemím jako třeba Česku se dostalo privilegia časového odstupu a mohou se z chyb a zmatků v Itálii poučit. To ostatně přiznává i náměstek ministra zdravotnictví Roman Prymula. Podle něj přistupuje vláda k tvrdým opatřením nyní právě díky analýze přístupu jiných zemí, které s podobnými kroky příliš dlouho váhaly. To dává smysl.
Jen je v tomto kontextu mimořádně nevkusné vyjádření premiéra, že „Evropa koronavirus nezvládá“, což Babiš ilustruje právě na Itálii. Že má Česko proti Itálii pár dní odstup, který mu umožňuje hodnotit dopady různých opatření, fakt není zásluha premiéra. Kdyby Babiš při příští tiskovce podobné výplody vynechal, nikomu by se nic nestalo a celé by to působilo lépe.
Ačkoli premiér tvrdí, že chce, „aby ekonomika šlapala“, uzavření škol na neurčito se v české ekonomice nepochybně projeví. Mnoho firem bude zjišťovat, nakolik mohou jejich zaměstnanci fungovat přes home office. Ty, které zjistí, že to nejde, celkem logicky natáhnou ruce ke státu. Babišova vize, aby „lidé chodili do práce a pak byli doma s rodinou“ je sice obecně hezká, příliš ale neodpovídá realitě, kterou vláda svými opatřeními nachystala.
Aktuální studie Raiffeisenbank odhadla, že v případě kritického scénáře průběhu pandemie může letošní český ekonomický růst zpomalit až k jednomu procentu, což by znamenalo mnohamiliardové výpadky v plánovaných rozpočtových příjmech. Pokud jde o státní výdaje, netroufají si ekonomové jít do žádných konkrétních čísel, jen pro hrubé porovnání připomínají povodňové škody z let 2002 (73 miliard korun, 2,7 procenta tehdejšího HDP) a 1997 (63 miliard, 3,2 procenta tehdejšího HDP), přičemž na kompenzace a nejrůznější opatření vydal stát v roce 1997 skoro sedm miliard korun, zatímco o pět let později už 22 miliard.
Že nás koronavirus vyjde draho, je jasné už teď, jak moc draho, se teprve ukáže. Tím, že vláda přistoupila k tvrdým opatřením relativně brzy, mohou bezprostřední náklady dost výrazně stoupnout – ekonomika bude utažená déle. Na druhé straně, pokud by vládní kroky skutečně zmírnily průběh epidemie, jak věří Prymula, může to být nakonec pořád ta levnější varianta. Podstatnější je ale pořád snaha zmírnit dopady na zdraví obyvatel. V tom nezbývá než vládě i sobě držet palce.
