Článek
Předvolební kampaň nabírá obrátky a v mnoha ohledech připomíná tu před čtyřmi roky. V debatě už zase máme lithium, migranty a spoustu siláckých deklarací, s kým po volbách nikdy. Před čtyřmi lety volali Piráti „Pusťte nás na ně“, dnes křičí Robert Šlachta „Jdeme do nich“. Koalice Spolu ukazuje „hrozbu, kterou musíme zastavit“ ztělesněnou triem Babiš-Okamura-Filip, premiér a šéf hnutí ANO věnuje nemalou část svých pravidelných facebookových vystoupení falešným interpretacím programu, výroků a činů pirátsko-starostenské koalice, ČSSD katastroficky varuje před návratem pravice.
Konflikt je v předvolební kampani přirozený, pochopitelný a patrně také při těžbě politických bodů docela účinný. Přesto by se v řinčení stále údernějších a ostřejších hesel neměl ztratit důležitý fakt – země není stejná jako před čtyřmi lety. Nejprve nevyužila tučných let k potřebným reformám. A posléze prošla nezvládnutou pandemií, která se ještě může ozvat a jež posloužila vládě jako záminka k nasekání dluhů, jaké polistopadová republika neviděla. Přemýšlení nad plánem kosolidace přitom Babišův kabinet bohorovně přehodil na příští politickou reprezentaci.
Jakákoli příští vláda (včetně všech představitelných koalic hnutí ANO s kýmkoli) najde při příchodu do Strakovy akademie na stole časovanou finanční bombu, jejíž zneškodnění bude vyžadovat obří politickou vůli, velké množství náročné práce a ochotu ke krvavým kompromisům.
Současný vládní přístup ke konsolidaci je nepřijatelný - podle plánů Aleny Schillerové se Česko ještě v roce 2024 má potýkat se schodkem kolem pěti procent HDP. To český plán řadí mezi tři nejméně ambiciózní v EU. Zbylé země chtějí být tou dobou vesměs zpátky u předkrizových výší rozpočtových schodků, ty nejambicióznější dokonce v přebytku.
Aby mohl vzniknout plán, který vzkáže finančním trhům, že nechceme zahodit svou letitou pověst dobrých hospodářů, bude zapotřebí rozumné dohody, fungující Sněmovny a funkční sněmovní většiny. Nic z toho, jak z minulosti dobře víme, není samozřejmost.
Volby samozřejmě dopadnou jinak, než ukazují dnešní průzkumy. Přesto je právě na základě dnešních průzkumů potřeba realisticky pracovat s variantou, že dopadnou podobně jako před čtyřmi lety - především v tom smyslu, že nebude možné postavit sněmovní většinu bez účasti hnutí ANO. Jistě to není jediný možný scénář, ale na stole nepochybně je. Musí být. Proto není úplně šťastné, že se důležitou součástí kampaně demokratických opozičních stran stalo vehementní odmítání povolební spolupráce s Babišovým hnutím.
Je pravda, že se na to především my novináři opozičních lídrů často ptáme. Chybou je ale hlavně jejich přesvědčení, že jakýkoli náznak ochoty k povolebnímu jednání s ANO je neodpustitelný hřích. Je to další nezdravý příznak „facebookové politiky“. Za silácká odmítnutí prší lajky od přesvědčených, sebemenší pragmatický náznak vstřícnosti se musí žehlit hlasitými prohlášeními, že nejde o většinový postoj ve straně - jak si to nedávno užil v ODS Alexandr Vondra.
Kam se poděl schwarzenbergovský pragmatismus mluvící o zajících, kteří se počítají po honu, a koalicích, které se dělají po volbách?
Je jasné, že opozice chce odstavit hnutí ANO od moci a že jde takříkajíc o plán A. Jenže odstavit od moci pětadvacetiprocentní stranu je v českém politickém systému fakticky nemožné, protože další část Sněmovny budou blokovat extrémní síly, případně pár vysloužilých policistů. Je proto nezbytné počítat i s variantou jednání - jistěže tvrdých a neúprosných - s těmi, kteří současný stav země způsobili.
Ledaže je opozice připravena kvůli vlastnímu nedostatečnému volebnímu výsledku odevzdat zemi bez povolebního boje do rukou oné „hrozby, kterou je třeba zastavit“, tedy Babiše a extremistů.
Ono je celkem pravděpodobné, že v hlubinách stranických sekretariátů už vyjednávací strategie i pro tyto scénáře vznikají. Jen se o tom kvůli lajkům nemluví. Bylo by to jenom dobře. Pocovidová konsolidace Česka je důležitější než počet followerů stranických účtů, i když to v kampani tak nevypadá.
Jenomže čím kategoričtější budou dnešní výroky, tím větší škody může napáchat zítřejší vyjednávání nebo dohoda - jakkoli budou racionální a pragmatické - na důvěře voličů ve fungování politiky. Pachuť opoziční smlouvy, podepsané po „mobilizační“, nesmiřitelné a dryáčnické kampani, dodnes nevyprchala. Jakkoli divně to může uprostřed ostré kampaně znít, dělat z povolební spolupráce s hnutím ANO nepřekročitelné politické tabu je vzhledem k aktuální situaci země i politické scény krátkozraké.
