Článek
V glose „Rok s virem ukázal, proč vědci nejsou spása“ cítí Tomáš Pergler z vědců spíše rozčarování. Soudím, že jde o nedorozumění, že spásou naopak jsou. Ale, bohužel, v budoucnu kvůli krokům vlády být nemusejí.
Problematika epidemie je komplikovaná. Nový virus, jehož chování neznáme, neumíme včas diagnostikovat, neznáme prevenci choroby, léčbu ani následky. Vědci potřebují data a ta byla v průběhu minulého roku velmi omezená. Proto jakákoli vyjádření vědců byla více domněnky nežli fakta. Každému je jasné, že chci-li opravit světlo, nejdu za instalatérem. Novinářům však stačil titul a bylo jedno, je-li vědec virolog, biochemik, přírodovědec, vakcinolog, či klinik, všichni (s čestnými výjimkami) se vyjadřovali ke všemu. Podívá-li se člověk na těch několik stále se mediálně opakujících vědeckých tváří, většinou (s čestnými výjimkami) jsou primárně mediálním zájmem potěšeni a mnohdy mají jiné, většinou politické (ale bohužel i ekonomické, jak píše Tomáš Pergler) zájmy. To ale není chyba vědců, to je chyba novinářů při jejich výběru.
Vědci jako takoví ale spásou byli. Na jaře pomáhali s testováním, s výrobou respirátorů, nabídli matematické modely (což ještě spásu neznamenalo). Poté se jim podařilo jediné, co může situaci vyřešit – nesmírně rychle vyvinuli a otestovali účinné vakcíny a potenciální účinnou léčbu. Za současnou situaci nemohou vědci, ale vláda, která těm správným nenaslouchala. Chaotická opatření, která nedávají smysl a nemají efekt, jsou bez konceptu, jasného plánu a měněná ze dne na den. A pokud politici říkají věty typu „za to mohou lidé, protože neposlouchají“, „já to vyřeším, protože jsem krizový manažer“ či „nikdo za to nemůže, je to přírodní katastrofa“, lidé se jimi ani řídit nechtějí. Jsme v situaci, kdy naše republika je jednoznačně nejhorší na světě. Máme (data k 16. 3.) nejvyšší úmrtnost na 100 000 obyvatel na světě – 219 zemřelých. V porovnání s průměrem okolních zemí téměř dvojnásobnou. V okolních zemích je stejný virus, lidé jsou geneticky totožní, u nás je (možná) lepší zdravotnictví než na Slovensku a Polsku, v Německu a Rakousku (možná) více poslouchají, ale tyto rozdíly nebudou zásadní. Rozdíl je v postupech a opatřeních, která jsou v jednotlivých zemích uplatňována. U nás zjevně špatná.
To jsou tragická čísla, ale díky vědcům (respektive vakcinaci) je reálná naděje na zlepšení (byť v očkování jsme také jedni z nejhorších – k 16. 3. máme kompletně proočkováno 2,9 % populace, opět méně než v okolních zemích). Ale to, co se dělo poslední rok, může vyvolat v budoucnosti další obrovský problém – právě nedostatek vědců (nebo vůbec vzdělaných lidí). V průběhu posledního roku u nás byla na nejdelší dobu zavedena distanční výuka a české děti byly ve srovnání s ostatními zeměmi Evropy doma nejdéle. Mnohé země, které byly už na jaře výrazně epidemií postiženy, na podzim školy otevřely. U nás navíc došlo k vyčlenění 1. a 2. třídy z prvního stupně. Většina zemí otevřela pro prezenční výuku celý první stupeň a s krátkým odstupem obvykle i stupeň druhý. Distanční výuka je obecně velkým problémem a představa, že lze tímto způsobem efektivně vyučovat devíti- či desetileté děti (či jinak patnácti- či šestnáctileté) je absurdní. Navíc, kvůli sociálním a ekonomickým podmínkám tisíce dětí ze vzdělávacího systému zcela vypadly. Tento nezájem vlády o vzdělávání, korunovaný absurdní debatou o maturitách a výrokem „nikdy jsem se na maturitu neptal“, bude mít s největší pravděpodobností výrazný negativní dopad na vzdělanost této země.
Otázkou tedy je, zda budeme mít v budoucnu vědce, kteří nás spasí.
