Článek
„Milá opozice, jestli to myslíte vážně s šetřením, tak ve Sněmovně leží návrh na zmrazení platů ústavních činitelů. Začněte šetřit u sebe a nemusíme šetřit na těch, kteří se nemohou bránit.“ Tato slova pronesla ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová na emotivní mimořádné schůzi Sněmovny, kde poslanci rozhodovali o osudu návrhu na navýšení důchodů o 300 korun nad rámec zákonné valorizace.
Debata byla náležitě vypjatá, naopak ekonomického ratia v ní bylo pomálu. Důkazem budiž i úvodní citát Jany Maláčové, která vyzývala opozici, aby 11miliardový výdaj na důchody kompenzovala podporou údajně třičtvrtěmiliardové úspory na platech. Hláška „na důchody bude vždycky“ poslankyně ČSSD Aleny Gajdůškové se má dokonce potenciál zařadit do zlatého fondu mezi další zlidovělé oranžové klenoty jako „Zdroje tu jsou“ Vladimíra Špidly a „Sliby nebyly zasazeny do reálného ekonomického rámce“ Bohuslava Sobotky.
A když už zmiňujeme Sobotkovu slavnou větu, je třeba říct, že „ekonomický rámec“ se ocitl daleko mimo hranice vnímání současné Sněmovny. Je dobré si uvědomit, co se stalo tento týden mezi pondělím a středou.
V pondělí se ministryně financí Alena Schillerová dohodla s ministrem zdravotnictví Adamem Vojtěchem na navýšení platby za státní pojištěnce o 14,5 miliardy korun.
V úterý vydala Národní rozpočtová rada svou pravidelnou zprávu o udržitelnosti veřejných financí, v níž upozornila, že náraz na dluhovou brzdu hrozí Česku už v roce 2024, tedy o 20 let dřív, než hrozil ještě před dvěma lety.
Ve středu se poslanci rozhodli vážně zabývat návrhem na zvýšení důchodů o 300 korun nad zákonnou valorizaci, tedy dalším strukturálním výdajem 11 miliard korun. Opozice si vymohla právo přidat k návrhu pozměňovací návrhy, takže nelze vyloučit, že to celé nakonec vyjde ještě o dost dráž.
Na této tragické ilustraci odtržení politiků od ekonomické reality je pozoruhodných několik věcí.
Tak například s těmi 25 miliardami korun výdajů vůbec nepočítá návrh státního rozpočtu na příští rok. Jelikož má plán státních financí již schválené parametry, neměl by se měnit výsledný schodek 390 miliard. Takže těch 25 miliard musí Alena Schillerová zase někde „najít“. Vůbec se netváří, že by to byl problém.
To ovšem znamená, že pokud bychom si jen tato dvě mimořádná navýšení výdajů odpustili, mohli bychom mít příští rok z fleku o 25 miliard nižší schodek.
Schillerová zároveň tvrdí, že není možné lepit astronomické díry v rozpočtech rychleji než tempem nějakých 45 miliard ročně, jinak hrozí zadušení ekonomiky. Více než polovinu této sumy je však ochotná vyřídit škrtem pera, když jde o předvolební atraktivní témata, jako jsou důchody a zdravotnictví. Tohle smrdí populismem na sto honů.
Ještě tragičtější je, jak okázale vláda ignoruje varování Národní rozpočtové rady, kterou přitom zákon zřídil právě kvůli tomu, aby včas bila na poplach, kdyby se veřejné finance vymykaly zpod kontroly. Její poslední zpráva o udržitelnosti veřejných financí připomíná zoufalé kvílení výstražné sirény, která vysílá na úplně jiné frekvenci, než na kterou jsou naladěné uši politiků.
Připomeňme, že kromě přiblížení nárazu do dluhové brzdy (která donutí vládu z roku na rok hledat v rozpočtu úspory a nové příjmy ve stovkách miliard) o dvacet let jsou tu i další alarmující zprávy.
Český plán konsolidace veřejných financí patří podle radních k nejméně ambiciózním v Evropě. V lenosti léčit covidové schodky se můžeme poměřovat snad s Belgií a Rumunskem. Všechny ostatní státy EU plánují na rok 2025 významně zdravější finance, mnohé už tou dobou opět počítají s vyrovnanými či přebytkovými rozpočty. Česko bude mít tou dobou podle představ Aleny Schillerové pořád schodek ve výši 4,5 procenta HDP. Ekonomové z rozpočtové rady to formulují kulantně: „V souladu s výhledem na vývoj salda veřejných financí je zřetelné, že se trajektorie českého zadlužení zcela vymyká očekávanému vývoji veřejného zadlužení v mezinárodním kontextu.“
Jednou z příčin je nepochybně způsob, jímž se změnila celá diskuze o veřejných výdajích. Jak upozornil člen rozpočtové rady Jan Pavel v podcastu Seznam Zpráv Ptám se já, ještě nedávno se vedly ostré diskuze o každou miliardu výdajů, dnes už se zásahy do deficitu v desítkách miliard skoro neřeší. „Najednou máme dojem, že deficity, protože jsou to hausnumera, jsou něčím, čím se není nutno zabývat,“ řekl Pavel.
Jinými slovy: Veřejné finance leží v rakvi zatlučené tolika hřebíky, že už politikům přijde jedno, jestli tam ještě dva nebo tři přibudou. Navíc těch 11 miliard na důchody se vlastně jeví jako docela malý hřebíček ve srovnání se stomiliardovým hřebem ukovaným zpackanou daňovou revolucí. Pokud se česká politická scéna včetně opozice nedokáže této mentality zbavit, bude nás muset vyléčit tvrdý a mimořádně krvavý náraz do dluhové zdi.
