Článek
Jedenácté září roku 2001 je snad jediným datem mé generace, u nějž si každý z nás pamatuje, kde přesně byl a co přesně dělal ve chvíli, kdy svět obletěly záběry uneseného letadla United Airlines narážejícího do jedné z věží Světového obchodního centra.
Dodnes si pamatuji, jak můj otec zůstal nevěřícně stát a zíral na televizní obrazovku, která přenášela do našeho obýváku záběry z New Yorku. Pořád dokola opakoval něco o tom, že bude válka a že svět, jak jsme ho znali, se navždy změnil. Obojí jsem tehdy ve svých šesti letech dost dobře nechápal, ale v obojím měl pravdu.
Dnes je na místě bývalých Dvojčat památník a muzeum. V místě bývalých mrakodrapů stojí už deset let dva bazény s umělými vodopády, na jejichž okrajích jsou vypsána všechna jména obětí útoků z roku 2001, ale také toho předchozího v roce 1993. Pokud se někdy dostanete do New Yorku, památník bývalého WTC stojí za návštěvu. Padne tu na vás bázeň a naplno si uvědomíte rozsah celé tragédie.
Útoky na New York a Washington D.C. se ale nestaly ve vzduchoprázdnu. Jsou pomyslnou tečkou za érou, v níž byly Spojené státy jedinou supervelmocí světa, a také dnem, kdy začala jejich moc pomalu, ale jistě upadat.
Po rozpadu východního bloku a kolapsu Sovětského svazu se Spojené státy ocitly v pozici pupku unipolárního světa. Mohly si překreslit světovou politiku podle vlastní libovůle, nikdo jim nemohl klást větší odpor. Američané měli prestiž, důvěru svých spojenců a valná většina národa měla také neotřesitelnou víru v to, že americké kroky v zahraniční politice jsou správné.
První válka v Zálivu, zásah NATO v Jugoslávii, začlenění postkomunistických zemí do západních struktur i další události jsou dodnes téměř univerzálně vnímány jako americké úspěchy. Jiné – jako počáteční nulovou reakci při rwandské genocidě – zase bereme jako fiasko. Američané by dnes možná také rádi vzali zpět přijetí Číny do Světové obchodní organizace, za které velmi lobboval prezident Bill Clinton. Devadesátá léta však byla obecně vnímána jako éra prosperity, rozmachu kapitalismu a svobody.
Jenže to všechno skončilo s 11. zářím 2001 a zhroutilo se to jako domeček z karet. Image Ameriky jako nedotknutelného, neohroženého impéria dostala ránu, z níž se Washington dodnes nevzpamatoval.
Po útocích šly věci ráz naráz. První, pro veřejnost nejviditelnější změnou bylo vytvoření Úřadu pro bezpečnost v dopravě (TSA), který má dodnes za úkol centrální zajištění bezpečnostních opatření na amerických letištích. Do té doby si každé americké letiště řešilo bezpečnost samo.
Vedlejším efektem vyhlášené „války proti teroru“ je, že na Západě se od té doby po každém útoku víc a víc utahují šrouby bezpečnostních opatření v dopravě. Dá se směle tvrdit, že už nikdy se nevrátíme ke způsobu, jímž letiště a další veřejná místa fungovala před dvaceti lety. V angličtině se tenhle jev nazývá „ratchet effect“ neboli efekt západky (nebo rohatky).
Kongres drtivou většinou přijal takzvaný Patriot Act, který rozšiřoval různé pravomoci vlády a bezpečnostních složek za účelem boje proti terorismu. I když měl zákon platit dočasně, většina jeho částí je průběžně prodlužována dodnes.
Že se používání tohoto zákona dost zvrhlo a že americká vláda zákon opakovaně zneužívala, ukázal už před lety Edward Snowden. Loni pak nelegální špehování telefonních záznamů Američanů, na něž Snowden upozornil, zatrhl i soud. Jak se změnil život v jiných oblastech amerického života, zajímavě shrnul v krátkých medailoncích například deník The Washington Post.
V oblasti zahraniční politiky byl necelý měsíc po útocích aktivován článek 5 Severoatlantické smlouvy o společné obraně a Američané spustili invazi do Afghánistánu. O této válce bylo už v posledních dnech napsáno dost, z amerického pohledu platí především tři následující body:
Zaprvé, samotná invaze do Afghánistánu byla na svém počátku ospravedlnitelným krokem.
Zadruhé, po dvaceti letech bylo skutečně načase se ze země stáhnout.
A zatřetí, samotný odchod z Afghánistánu se Američanům krutě nepovedl.
Až potud bylo vlastně všechno v pořádku. Image neporazitelné poststudenoválečné Ameriky sice utrpěla, ale na Západě se zvedla vlna solidarity a na pomoc v boji s Al-Káidou přispěchali Americe spojenci z NATO. Jenže zatímco Tálibán byl na kolenou, neokonzervativci ve vládě George Bushe mladšího se přičinili o to, aby v rámci „války proti teroru“ byla podniknuta ještě invaze do Iráku. Zbytek, jak se říká, je historie. Ale není bez zajímavosti, že podle průzkumu pro list The Washington Post z roku 2003 věřilo zhruba 70 procent Američanů, že irácký diktátor Saddám Husajn měl prsty v útocích provedených 11. září.
Namísto exportu demokracie a zničení terorismu se z irácké anabáze stalo fiasko a hřbitov víry v intervencionistickou politiku. Mezinárodní intervence nejenže nedokázaly hrozbu islamistického terorismu natrvalo vymýtit, ale zanechávaly za sebou zpustošené země zmítající se ve vírech občanských válek a etnických čistek bez naděje na smír. Ukázalo se, že západní model společnosti akcentující demokracii a lidská práva, který se podařilo bez problémů vyvézt za železnou oponu, není globálně univerzální hodnotou, kterou lze „naočkovat“ lidem kdekoli na světě.
Po Iráku přišla další selhání – Jemen, Sýrie, Libye. Kam Američané vstoupili, tam utrpěla jejich prestiž a „válka proti terorismu“ se čím dál více ukazovala jako černá díra na peníze a lidské životy. Podle výzkumu Brownovy univerzity stála tahle válka za posledních dvacet let více než osm bilionů dolarů a skoro milion lidských životů. „Návratnost“ těchto „investic“ se přitom ukázala jako velmi malá. Speciálně to vynikne v situaci, kdy nová afghánská vláda, složená z příslušníků Tálibánu, bude plná lidí po léta hledaných FBI.
Neschopnost dělat věci správně, která je typická pro západní boj s islámským terorismem, jako by se projevila i jinde. Třeba v ekonomické krizi roku 2008 nebo během aktuálního boje s pandemií. Koronavirus ostatně už teď zabil víc Američanů než druhá světová či občanská válka.
Jinými slovy – ať už se vyskytla takřka jakákoli krize, do níž Američané zasáhli nebo do ní byli zataženi, odešli z ní oslabeni. A Západ s nimi. Je to snad dost zřetelný vývojový trend, který můžeme sledovat za posledních dvacet let. Trend, který před dvaceti lety začal.
