Článek
Porážka v doplňovacích volbách. Ztráta parlamentní většiny. Ztráta vládního privilegia určovat parlamentní agendu. Porážky ve všech parlamentních hlasováních. Porážka u nejvyššího skotského civilního soudu a teď porážka u britského nejvyššího soudu a to v poměru hlasů 0 ku 11.
Britská společnost dost tvrdě rozlišuje mezi vítězi a poraženými. Tvářit se v takovém prostředí namachrovaně a pokračovat s výše uvedenou šílenou bilancí jako premiér, klade na Borise Johnsona mimořádné nároky.
Ministerského předsedu částečně tahají ze šlamastyky předvolební průzkumy, které jsou k vůdci Konzervativní strany dosud velmi milosrdné. Spíš než Johnsonovu sílu, ale tato čísla vyjadřují slabost jeho hlavního rivala, předsedy Labour Party Jeremyho Corbyna. Tlak na Johnsonovu rezignaci je ale velmi silný a přichází i z tábora zastánců brexitu.
Boris Johnson se bez udání důvodu pokusil umlčet britskou demokracii. Tak by se dalo shrnout odůvodnění úterního verdiktu Nejvyššího soudu v podání předsedající soudkyně lady Haleové. Jedenáct soudců také nepřímo konstatovalo, že Johnson nehrál poctivou hru s Jejím Veličenstvem, které premiérův návrh na dlouhé přerušení parlamentní schůze podepsalo.
Johnson hodlá rozhodnutí soudu respektovat, jakkoli s ním hluboce nesouhlasí. Potřebuje teď voličům rychle ukázat, že je to pořád ještě on, kdo tahá za nitky. Jeho dvorní našeptavač Dominic Cummings je nejspíš v pokušení vydat se komunikační cestou, kdy „zlé soudce” označí za součást establishmentu, zatímco Boris by se tvářil coby zastánce lidu, který se konečně snaží vyslyšet „vox populi” vyjádřený v červnu 2016 v unijním referendu.
Soudně-legislativní pilíř britské demokracie by se tak střetnul s demokracií lidovou.
Ministerský předseda by se nejspíš dokázal vylhat z různých věcí, ale jeden Damoklův meč nad ním stále visí – slib vyvést Británii z Evropské unie k 31. říjnu 2019. Johnson odmítá přijmout interpretaci, že by kombinace nálezu Nejvyššího soudu a přijetí Bennova zákona nařizujícího premiérovi požádat o odklad brexitu znamenala automaticky nové datum odchodu z EU.
Boris Johnson má pravdu v tom smyslu, že všechny členské státy EU musí s odkladem souhlasit. To není zdaleka jisté, ba právě naopak. 31. říjen tak jaksi vylučovací metodou může zůstat datem, kdy se z unijní osmadvacítky stane sedmadvacítka. Johnson se ale taky tváří, jako by se literou Bennova zákona vláda nemusela řídit. Že by zrovna Velká Británie měla v čele ministerského předsedu – lůzra, který se pokusí oblafnout parlament ne jednou, ale dvakrát? Tomu se mi vážně nechce věřit…
