Článek
„Svévolně se vměšujete do čínské vnitřní politiky,“ zahřímala komunistická vláda Šanghaje na pražský magistrát. A pouhý den poté, co pražský primátor Zdeněk Hřib podepsal partnerskou smlouvu s tchajwanskou metropolí Tchaj-pejí, zastavila veškeré oficiální styky s Prahou.
Jak už to ale u komunistů bývá, předvádějí nám čínští soudruzi, nakrknutí zásadovým přístupem Prahy ke zrušení „sesterské“ smlouvy s Pekingem, jen další dějství systematického lhaní, matení a manipulace. Realita je totiž prostá. Vedení Prahy jen trvalo na škrtnutí paragrafu ve smlouvě s Pekingem, který Prahu zavazoval k uznání politiky jedné Číny a Tchaj-wanu jako součásti čínského území.
Tím nikterak nezasahovalo do vnitřních věcí země nebeského draka, ale jen odmítlo podporovat čínskou velmocenskou politiku. Což si čínští komunisté vynucují (a to nezřídka úspěšně) nejen u prezidentů či vlád jiných zemí, ale v poslední době i u zahraničních firem, které v Číně podnikají.
Reakce čínského režimu byla příkladně bolševická. Zarazil vystoupení několika orchestrů zřizovaných Prahou, když se jejich vedení odmítlo distancovat od „protičínské“ politiky magistrátu. Přesně podle staré leninské zásady – kdo nejde s námi, jde proti nám.
A když poté Čínskou lidovou republiku navštívil předseda Sněmovny Radek Vondráček, pozval si ho na návštěvu vedoucí oddělení mezinárodních styků ÚV KS Číny. Z tohoto setkání bylo vydáno prazvláštní komuniké, v němž se mimo jiné praví, že Komunistická strana Číny a hnutí ANO coby vládnoucí strany ve svých zemích by měly „řádně vyřešit citlivou otázku, která by mohla ovlivnit vzájemnou důvěru.“
Což stěží lze chápat jinak než nátlak na to, aby nejsilnější vládní strana zaklekla na vedení magistrátu a primátora Prahy přiměla respektovat stranickou linii Pekingu. O tom, zda Radek Vondráček vysvětlil čínskému aparátčíkovi, že ve svobodné zemi je jeho přání nesplnitelné, se už v komuniké nic neříkalo.
Skutečnost, že Praha teď uzavřela smlouvu s hlavním městem Tchaj-wanu, ovšem také nelze vykládat jako zasahování do vnitřních záležitostí Číny. Koneckonců čínský prezident Si Ťin-pching počátkem tohoto roku znovu nabízel Tchajwancům politiku „jedné země, dvou systémů.“ Proč by Praha zcela i v duchu představy takového uspořádání nemohla uzavřít smlouvu o spolupráci s hlavou jednoho z obou systémů? Tím spíš, když pekingská hlava druhého z těchto systémů sama spolupráci zrušila. A to jen proto, že Praha požadovala, aby smlouva s Pekingem měla pouze kulturní a nepolitický obsah.
A pokud čínský prezident před tchajwanskými prezidentskými volbami hrozil, že se Čína nebude zdráhat Tchaj-wan připojit za použití síly, a tak nepřímo přispěl k výhře prezidentky Cchaj Jing-wen, která v kampani varovala před sbližováním s Čínou?
To už vůbec není důvod, aby vedení Prahy váhalo se spoluprací s hlavním městem Tchaj-wanu, který mimochodem v České republice investuje několikanásobně více než Čínská lidová republika. Byť samozřejmě je jasné, že uzavření smlouvy s Tchaj-pejí jen den po volbách, které pro Peking dopadly tak ponižujícím způsobem, muselo čínské vedení pořádně nadzvednout. O čemž svědčí i hysterické výpovědní gesto vedení Šanghaje vůči Praze.
Příběh s vypovězením smlouvy s Pekingem a jeho šanghajská dohra především přispěla k vylepšení obrazu České republiky. A alespoň k částečnému překrytí řady lokajských epizod v našich vztazích s Čínou, které v minulých letech probíhaly především v režii prezidenta Zeman a jeho nejbližšího okolí.
A co se týče primátora Hřiba? Ten si svým principiálním přístupem zřejmě alespoň na čas upevní postavení v čele magistrátu, které v poslední době začal podrývat předseda TOP 09 Jiří Pospíšil v nepříliš skrývané součinnosti s ODS.
Koneckonců právě hlava pražských zastupitelů ODS a první místopředsedkyně strany se teď dost odkopala, když v reakci na šanghajskou výpověď prohlásila, že „pan primátor svými zahraničními aktivitami, do kterých mu nic není, dlouhodobě poškozuje naši zemi“.
Jestli ale by teď něco poškodilo naši zemi, pak by to bylo svržení primátora jejího hlavního města za situace, kdy je trnem v oku rudé Číny. Z toho plyne vyztužení Hřibovy pozice, které asi nebylo cílem šanghajských soudruhů a jejich nadřízených v Pekingu.
