Článek
Na čtyřiceti meteorologických stanicích minulý víkend padly teplotní rekordy. S tempem, jakým se Česko zahřívá – a města zvlášť – můžeme těch 35 stupňů brzy hodnotit jako „konečně se dá jít ven“. Kvůli strašáku nadváhy se opakovaně vrací nápad na zvýšení DPH ze slazených nápojů. Kvůli horám plastů se dlouhodobě volá po zálohování PET lahví. Do seznamu zdánlivě nesouvisejících zpráv ještě doplňme starší, strašákem alkoholismu inspirovanou myšlenku na regulaci cen v hospodách, aby v nich šlo nealko vždy pořídit levněji než pivo.
Komentář Michala Kašpárka si také můžete poslechnout v audioverzi.
Co to má všechno společné? Stejnou odpověď: Volně dostupná pitná voda na veřejných místech. Pítka, studánky.
Česko nemá na pítka nejhorší skóre. V centrech velkých měst dělívají jednotlivé fontánky jen stovky metrů. Háček je v tom, že můžou fastfoodům jen závidět četnost dobře viditelných směrovek – kdo není protřelý místní nebo neví, že se dá do map v telefonu zadat „pitná voda“, bloudí pouští.
Opravdová nouze pak začíná na předměstích, typicky podél cyklotras, kudy projíždějí nebo probíhají tisíce lidí denně. Tyto výpadovky přitom dostávají lepší povrchy a umělé osvětlení, staví se kolem nich venkovní tělocvičny. Bůh za to žehnej regionálním operačním programům, ale z nedostatku madel a hrazd ještě nikdo nezkolaboval.
Namítnete, že tam přece stává jedno občerstvení za druhým. V hospodě se ale nenapijete ani brzo ráno, ani pozdě večer. Napojit v nich celou rodinu může vyjít na stovku a k tomu na dvě nebo tři nové plastové lahve, pokud si to chcete vzít s sebou. Psa do nich často nepustí vůbec. Čeká se na servírku. Někde neberou karty, někdo na to prostě nemá peníze.
Poslední rok jsme sklízeli ještě jiný nepříjemný důsledek nahrazení základní hygienické infrastruktury soukromými podniky – kdo chtěl za lockdownu venku na záchod, musel do křoví. V těch částech měst, kudy proudí hodně lidí a zároveň tam vede vodovod, je kombinace veřejných toalet a kohoutku s pitnou vodou víc než jen komfort. Je to kotva, která drží společnost v přístavu civilizace.
Pak jsou místa, kam trubky nevedou, naštěstí v nich ale voda doslova prýští ze země. Dá se z té studánky pít, ptáte se vyhledávače a odpověď zní: Nevíme. „Zde uvádíme seznam zdrojů, u kterých máme rozbor k nahlédnutí. Nejde vždy o aktuální data, ale i tak z nich lze vyčíst mnoho zajímavého,“ píše Národní registr pramenů a studánek, ve kterém jsou jen tři letošní rozbory, zato jeden z roku 1994.
Co s tím? Za prvé v centrech metropolí zřetelně a jednotně vyznačovat cesty k nejbližšímu pítku, třeba šipkami na dlažbě. Za druhé na krajích měst a ve velkých parcích budovat kombinace bezplatných veřejných toalet a kohoutků s pitnou vodou. Za třetí častěji kontrolovat kvalitu vody ve studánkách u frekventovaných tras a výsledky rozborů publikovat na jediném místě.
Protože podobné návrhy zaručeně přičarují studenta VŠE se zaklínadlem „nic není zadarmo“, připomeňme si, co dalšího není zadarmo. Sanitky pro lidi, kteří před letní pochůzkou neodhadli zásoby vody. Odvoz odpadkových košů plných kelímků a lahví. Úklid pomočených a pokálených koutů. A pak samozřejmě lidský čas spálený komplikacemi, které z akutního nedostatku míst k příjmu i vypouštění tekutin plynou.
Mít se kde napít vody, opláchnout si obličej, vyřešit akutní potřebu nebo se postarat o hygienu během menstruace by měla být na frekventovaných místech samozřejmost. A to bez ohledu na to, jestli je sedm ráno nebo jestli je člověk šupák bez peněz.
Dokázali jsme Česko posázet rozhlednami. Nic nebrání tomu tento úspěch zopakovat i s užitečnějšími pítky, záchody a cedulkami u studánek. Extra tip: Pokud by Evropská komise Česku znovu vrátila Národní plán obnovy kvůli malému podílu projektů souvisejících se změnou klimatu, pro zbývající procenta stačí otočit kohoutkem.
