Článek
Tou dobou nastoupí basketbalová reprezentace mužů k prvnímu zápasu na mistrovství světa – proti Spojeným státům americkým, basketbalové velmoci číslo 1, na kterou se na každém šampionátu soustředí největší pozornost, i když už to nebývá Dream Team těch opravdu největších hvězd.
A teď jí na palubovku vylosovali Česko.
Měřeno pozorností publika je basketbal světovým sportem číslo 3, za fotbalem a kriketem. Jen v asijských časových pásmech se na večerní přenos basketu podívají desítky, možná stovky miliónů lidí. Včetně těch, kdo doteď jen matně tuší, že nějaké Česko vůbec existuje a kde leží. Což se týká i některých Američanů. Zápas bude globální. Samozřejmě kvůli americkým favoritům – ale spolu s nimi svět uvidí i nás, naše borce. Jedinečná příležitost. Ukázat se. Nejen sportovním výkonem.
Jak správně takovou příležitost uchopit jako reklamu, není žádná velká věda. Na začátku stačí slovo. Jméno. Název. Značka. Táto, proti komu dneska hrajou ti Američani?
Co na té republice tak vidí?
A hned na začátku se v tom plácáme jak nudle v bandě. Sami doma a před světem jakbysmet. Na dresech, jako kdyby to nebyla propocená trička nároďáku, ale hlavičkový papír úřady vlády, se vypíná staré známé prapodivné: „Czech Republic“. Ve sportu, a basketbalový šampionát nebude výjimkou, jde o vyloženou kuriozitu.
Všichni –snad s výjimkou několika málo zemí, které vznikly teprve nedávno nebo se jejich o názvy vedou mezinárodní spory – pro takové příležitosti nepoužívají oficiální plné, ale jednoslovné, zkrácené názvy. Státní zřízení v nich nemá co dělat. Zdůrazňovat v basketu (nebo hokeji, ale nejen ve sportu), že jsme republikou, postrádá smysl, našemu ostentativnímu republikánství ostatní nerozumí, respektive je jim volné. Dlouhé jméno je kromě toho nepraktické.
Za druhé, ty jednoslovné názvy se na dresech běžně objevují v hlavním jazyce toho kterého státu; přinejmenším u zemí, které používají latinku. V přípravných zápasech tak „Czech Republic“ nastoupila proti týmům Deutschland, Polska a Lietuva. Basketbalisté Srbska jsou Srbija, psáno latinkou. Atd.
Bylo by úplně v klidu, kdybychom měli na sportovních dresech „Česko“. Pro standardní, usazený, přiměřeně renomovaný a sebevědomý stát adekvátní, běžné řešení. Ale kdepak, my na to jdeme od lesa.
Jednak nevíme, jak sobě říkat sami. Ta Kunderova „nesamozřejmost existence českého národa“ v nás pořád nějak je. A jednak (na oficiálních úrovních) název státu řešíme jako nějaký zápas o vychytanou korporátní identitu, ale protože chybí přirozená základní shoda, ústí to do módu pokus-omyl-zmatek. Už asi 26 let.
Koncepci máme hezkou
Jednoslovný název v angličtině Česká republika rozhodně potřebuje, ať už bude na dresech nebo ne. Ale vždyť ona ho má! Zní „Czechia“ a od roku 2016 je zapsaný v databázi Organizace spojených národů. Osvojily si ho mapy Googlu. Možná si vzpomínáte, bylo toho ve zprávách plno. Czechii na Hradě projednali a schválili nejvyšší ústavní činitelé. Pral se za ni prezident republiky i ministr zahraničí (Lubomír Zaorálek). Mezi řádky se v médiích dokonce míhala euforie: Hurá, končeně jasno, kdo jsme!
Co víc: Že budeme Czechia, schválila vláda v Koncepci podpory sportu. „Strategický cíl 4 – Podporovat úspěchy sportovní reprezentace na mezinárodních soutěžích a šíření dobrého jména České republiky” obsahuje i větu: „V této souvislosti a v návaznosti na notifikaci překladů názvu krátkého jména České republiky na „Česko/Czechia“ do databází OSN je třeba motivovat sportovní svazy, Český olympijský výbor, Paralympijský výbor a Českou asociaci univerzitního sportu pro jejich používání a dále tyto subjekty podporovat při státní reprezentaci.”
Pokračující czechrepublikování na reprezentačních dresech je tím pádem v rozporu se státními úmysly z roku 2016. Tu koncepci nikdo nezrušil.
Ale nestalo se nic. Na Czechii se tiše zapomnělo. Andrej Babiš jí nefandil od začátku. Takže už zase – do příštího hurá – jedeme postaru. CzechTourism nás dál prodává jako „Czech Republic Land of stories“ (v češtině se to překládá Česko, země příběhů, takže krátký název najednou není problém). Ministr Havlíček tweetuje, že jsme „Czech Republic: The Country For The Future“ (slogan má dát najevo ambici stát se tygrem v inovacích).
Když nedávno předělávala svou vizáž hokejová reprezentace, svaz neomylně sáhl po názvu „Czech Republic“.
Oh yes, Czechoslovakia!
Slovo Česko jsme už jakž takž adoptovali, ale jistí si nejsme a na dresy si to dát netroufáme. Projekt Czechia se na naší straně beznadějně rozpliznul. Někdo Czechii s gustem zavrhuje, další ji používají a podporují, zbytku je to jedno. Nevíme, na čem jsme, což u atributu státní – pro někoho národní – identity docela vadí. Anglo-svět nám říká Czech Republic (mimo oficiální příležitosti nechápe moc, proč), Czechia, Czech (různě modifikováno) a taky, to je pořád náš silný, protože léta používaný brand: Czechoslovakia.
Jelikož hlavním nosičem státního marketingu – nic si nenamlouvejme – jsou v praxi sport a sportovci, představuje zápas Česko vs. USA skvělou příležitost, jak mu prospět hned v bodu 1: Název. Mohli jsme být buďto národně hrdí (Česko), nebo globálně srozumitelní (Czechia). Ne, my jdeme českou cestou.
Pojďme si závěrem optimisticky říct, že na tom všem nakonec stejně tolik nesejde. Naprosto srozumitelný, o něco větší nápis se na dresech basketbalistů vyskytuje o několik decimetrů níže: Home Credit. Mistrovství pořádá Čína.
