Článek
V Praze na Letné v sobotu už podruhé demonstrovalo proti Andreji Babišovi přes 200 tisíc lidí. Kolem čtvrt milionu. To je ohromné číslo. Kdybychom měli brát „To se mi líbí“ doslova, je vyšší než počet Babišových digitálních fanoušků na Facebooku.
Důstojná, a přitom naléhavá demonstrace den před 17. listopadem připomněla skutečnosti, na které máme tendenci v pěně dní, šlehané zpravodajstvím a marketingem informací, zapomínat.
Babišovo ANO nemá podporu celé společnosti, ale zhruba její volební třetiny. To říkají preference. Vláda Andrej Babiše je menšinová (ano, a parlament stále existuje). S její prací není spokojeno 100 procent občanů, i když víc než s předchozí vládou Bohuslava Sobotky (ve které byl Andrej Babiš vicepremiérem). To říkají průzkumy.
Andrej Babiš není suverénem české politiky.
To je optický klam, způsobený tím, že nedokáže vládnout konsenzuálně, ale „řídí stát jako firmu“ a jede permanentní a účinnou kampaň proti „tradičním politikům“. A způsobený také slabostí a roztříštěností jeho politických konkurentů.
Přes 200 tisíc lidí se ve svém volném čase dobrovolně neschází pro nic za nic. Mnoho jich přijelo zdaleka. Že tolika lidem není politika ukradená, je samo o sobě dobrá zpráva. A důkaz, že situace je vážná.
Milion chvilek pro demokracii a zástupy nespokojených to od jara evidentně neomrzelo, motiv nezmizel. Druhá letenská demonstrace potvrdila Milion chvilek jako podstatný faktor politiky. S tím musí počítat i Andrej Babiš (a jeho patron Miloš Zeman). Hlouposti o „pražské kavárně“ a „zaplacených demonstrantech“ snad můžeme s konečnou platností z veřejné debaty škrtnout.
V tomto týdnu si Andrej Babiš objednal novinové inzeráty, které upozorňují na jeho facebookovou stránku. „Prostě se mi chtělo. Ve všech denících, ať mám víc čtenářů,“ dodal na Twitteru, tónem, který možná byl pokusem o humor, ale vyzněl přezíravě. Prostě se mi chtělo koupit, tak jsem si koupil.
Babiš, v obligátní hluboko do čela naražené červené čepici Silné Česko, v tom inzerátu láká: „Přečtěte si pravdu. Přímo ode mě.“ Ta pravda přímo od něj se má nalézat v jeho referátech tzv. „Čau lidi“, osobité verzi nedělního facebookového kázání bez kostela.
Pravda byla i v sobotu na Letné. „Obnovme v sobě ideály – úcta k důstojnosti člověka a pravdě,“ vyzval tu biskup Václav Malý.
Na to, aby se mezi sebou přetlačovaly pravda-inzerát a pravda-hodnota, je pravda trochu moc vážná a niterná věc. Spor jedné a druhé pravdy, případně dalších pravd, se nerozhodne reklamou. Inzerovat pravdu je podezřelé.
Andrej Babiš by měl docenit protesty jako pobídku ke změně stylu. Odložit červenou čepici a začít se s lidmi, kteří ho nemusí (a s politiky, kteří ho nemusí), bavit jako rovný s rovnými, neostrakizovat. Když se mu něco nelíbí, nepoužívat to své klausovské „nechápu“, „nerozumím“.
Jde vlastně pořád o ten samý dialog, po kterém se volalo na sklonku komunistického panství a který se nekonal.
Ve světle požadavků Milionu chvilek je tohle ukrutně málo. Babiš byl z pódia na Letné vyzván, „aby ze svého obrovského střetu zájmů vyvodil důsledky. Buď odvolejte do konce roku Marii Benešovou z postu ministryně spravedlnosti a zbavte se Agrofertu, nebo odstupte z premiérské funkce.“
Tlak je pochopitelný. Bez něj by se radikální žánr demonstrace rozpliznul, protesty by zplaněly a celá aktivita by ztratila smysl, přinejlepším by vyšuměla mezi jiné kritické hlasy na sociální sítě.
Požadavky se dají číst i tak, že jsou úmyslně maximalistické, aby Babiše, případně Zemana odradily od toho zajít v upevňování moci ještě dál.
Ale Andrej Babiš teď ani nevyvodí důsledky, ani neodstoupí. Popřel by sám sebe, svoji letoru, svá slova a svoje působení v politice, to, že od rána do večera opakuje, jak se máme dobře (a pokud jde o nezaměstnanost a některá jiná ekonomická data, je obtížné to vyvracet).
Aby Babiš splnil požadavky, muselo by se stát něco nového a kardinálního, nebo by musely protesty ještě dramaticky zesílit, někam na úroveň generální stávky. Případně obojí.
I kdyby se status quo nezměnil, naprosto to neznamená, že demonstrace „nemají smysl“. Kdo to tvrdí, chápe politiku jako kupecké počty nebo zápasy v přetahování lanem.
Vitální protesty pomáhají obnovit sebeúctu – to je jejich vnitřní cena a koneckonců hlavní vnitřní důvod, proč se jich lidé účastní nebo s nimi sympatizují. Je to podobné jako v roce 1989. Nestydět se před sebou samými za to, že si něco myslím – a mlčím.
Když Václav Malý mluví o úctě k důstojnosti člověka, znamená to i důstojnost člověka k sobě samému. Samozřejmě, za protibabišovskými demonstracemi stojí úplně praktické a ne existenciální důvody, ale tohle patří do jejich rámce.
Jak se takové upevněné osobní a občanské sebevědomí promítá do reality, je nezměřitelné. Ale dost lidí cítí, že jde o důležitý příspěvek ke kvalitě života, i bez grafů srovnatelný s hospodářskými ukazateli. Je to tak.
Apel Milionu chvilek, aby se lidé zapojili do politiky, je zodpovědný. Personální neduživost stran a hnutí – všech, bez ohledu na politické sympatie na Letné – představuje setrvalý problém celého Česka. Babišově šéfovskému konceptu (sem patří i výběr ministrů, kteří se nezrodili z politiky) ale vyhovuje.
V sobotu ovšem přišlo demonstrovat víc lidí, než kolik je členů všech českých partají dohromady.
