Článek
Digitální zelený certifikát, jehož návrhy si teď přepinkávají Evropská komise a Evropský parlament, má Evropanům přiblížit konec karantén při přesunech mezi unijními státy. Jednotný QR kód v mobilu či na papíře od června prozradí, jestli jste očkovaní, otestovaní nebo čerstvě po covidu. Což je zároveň konec jednoty: zůstává na členských státech, v jaké aplikaci budou svým obyvatelům kódy vydávat i k čemu všemu (a jestli vůbec) je budou vyžadovat. A vyžadovat můžou dál i karantény, jen si je musí před Unií obhájit.
Česko je zařazené mezi pilotní země projektu a česká vláda uvažuje o tom, že by u nás zelený certifikát fungoval i jako propustka na riziková místa: do služeb či na koncerty.
Na první pohled to může vypadat jako bezprecedentní zásah do svobody pohybu. Jenže precedenty tu jsou. Děti nenaočkované povinnými vakcínami vám nezapíšou do školky. Do řady zemí se dostanete jen s očkováním proti tamním nemocem. V těchto a dalších případech už jsme si na otázku, jestli ctíme absolutní volnost jednotlivce, nebo hledáme kompromis mezi volností a riziky, odpověděli druhou možností.
Namístě je taky připomenout, že podle dokumentace se při ověřování certifikátu na letišti či případně na koncertu odešle do centrálního systému jen digitální razítko, ne osobní údaje. Nejde o nástroj vševidoucího dohledu.
Druhá část kritiky označuje volný pohyb očkovaných a povinné testy pro ostatní za diskriminační. Sám jsem se ocitl v té méně šťastné části populace, která se dostane k vakcíně pravděpodobně až v létě. Moje děti pak nejdřív napřesrok. (Zůstává na jednotlivých státech, jestli budou certifikáty požadovat i po nich.) Je to mrzuté – jenže jaké jsou alternativy? Čekat s koncem karantén a otevřením služeb do dosažení prahu kolektivní imunity v celé EU? Anebo vydržet s certifikáty do chvíle, kdy dostane vakcínu každý zájemce? Oboje znamená další měsíce plošných omezení, přičemž ani ta nedopadají na všechny férově – pro servírku nebo kadeřnici budou bolavější než pro bezdětného manažera na home office.
Především Evropský parlament navíc viditelně usiluje o to, aby byly certifikáty diskriminační co nejméně. Státy by podle návrhu mohly otevřít hranice i lidem po první dávce a dnes placené PCR testy by měly zlevnit či být zcela proplácené z pojištění.
Plodnější než teoretická diskuse o přijatelnosti nebo nepřijatelnosti v podstatě již dohodnutých pasů bude upozornit na problémy, které v navržené podobě přinesou v praxi.
Zůstaneme u diskriminace: ta bude pramenit především ze skutečnosti, že je jednodušší otestovat se ve velkém městě než na vesnici. Zajet si za hranici na velký nákup, zkrátit si přes ni výlet na kole nebo nechat se zajít ostříhat k Marcele na náměstí bude proto pro neočkovaného ze Sudet složitější než pro Brňáka zajet si do Vídně. (Nezdá se být pravděpodobné, že by potvrzení o negativních povinných testech mohli do certifikátů ukládat zaměstnavatelé či zaměstnanci škol, což je vzhledem ke kvalitě testů i odběrů nakonec spíš dobře.)
Možná řešení: hustější síť testovacích nebo aspoň odběrných míst, která tu ostatně měla být dávno. Testy přímo na hranicích, i těch zelených. Případně více výjimek pro krátkodobé návštěvy.
Druhý problém: ochrana osobních údajů. „Digitální zelený certifikát obsahuje nezbytné základní informace, jako je jméno a příjmení, datum narození, datum vydání, příslušné informace o očkovací látce / testu / prodělání nemoci a jedinečný identifikátor.“ To není málo. Zkuste něco takového zjišťovat ve firmě o zákaznících a úřady vám do toho začnou (po právu) rejpat. Pas navíc nepůjde zkontrolovat letmým pohledem jako občanku na diskotéce. Bude jej nutné naskenovat telefonem, kterým lze certifikát nenápadně vyfotit či uložit zobrazená osobní data jako snímek obrazovky.
Možné řešení: šlo by využít toho, že certifikáty neobsahují fotografii nositele, a pro pečlivou kontrolu je tedy nutné ověřit doklad totožnosti. Do QR kódu či na zbytek certifikátu by tak mohla být uložená jen počáteční písmena jmen plus kompletní datum narození. Dost informací ke kontrole občanky a záruce, že sto lidí nesdílí jeden pas, zároveň málo citlivých informací, které by šlo snadno zaznamenávat.
Třetí problém: jak pečlivá ta kontrola vlastně může být? Ať už bude Česko k ověřování bezinfekčnosti klientů služeb využívat unijní certifikáty, anebo dál pojede systémem jméno a telefon do masérčina notýsku, narážíme na mrzutý paradox. Kadeřnici nevěříme, že státu přiznává všechny svoje výdělky, proto jsme jí vymysleli EET. Zároveň jí věříme, že bude s poctivostí hygieniků hlídat bezinfekčnost zákaznic, které jí po hladových měsících přinášejí cash. Absurdní.
Reálné řešení neexistuje, protože vybudovat společnost založenou na osobní zodpovědnosti a z ní plynoucí vzájemné důvěře do konce pandemie nestihneme, ať skončí kdykoliv.
Čtvrtý problém: zelené certifikáty nenesou informaci o tom, jestli nemá držitel nařízenou karanténu kvůli kontaktu s pozitivním člověkem, nebo příletu ze země s vysokým výskytem mutací.
Řešení: doplnit.
Pátý problém, opět bez řešení a pro mě nejsmutnější: podobný systém měly evropské státy vytáhnout loni na jaře z šuplíku, ve kterém už by roky ležel nachystaný a domyšlený. Víme, že pandemie čas od času přicházejí. Taky víme o milionech mezinárodních rodin a pendlerů, o propojených přeshraničních regionech. Všichni ti lidé dostali lekci, že je Schengen systém pro slunečné počasí. Jakmile přijde první vážnější problém, národní státy dřív uvalí absurdní karantény na cestující z méně zasažených sousedních států, než by uzavřely ohniska na svém území.
Když se konečně dopotácíme k očkování a k certifikátům, představitelé EU i jednotlivých zemí mluví o obojím nápadně často v souvislosti s letními dovolenými. Na znovu spojené panevropské rodiny a návrat přeshraničního sousedského života už řeč tolik nepřichází. Odhaluje to podivnou dovolenkářskou mentalitu, kterou politici buď sami mají, nebo si ji přinejmenším promítají do voličů. O ambicích a budoucnosti Evropy to neprozrazuje nic veselého.
