Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audivoerzi.
Je dobré, co zaznělo hned po volbách z úst vítězů. Že politika bude slušná, férová a odpovědná. Protože taková politika Andreje Babiše nebyla. Ale jakkoli to mělo zaznít, dnes už to slyšet nemusíme. Měli bychom naopak co nejrychleji vědět, jak chtějí noví politici řídit zemi v krizi a v problémovém světě.
Řeší se asi důležité věci, jako je rozdělení moci a odpovědnosti. A pak samozřejmě formální náležitosti pro jejich převzetí. Vzhledem k prezidentově nemoci a bezcharakternosti úřadujícího premiéra je to mediálně zajímavé. Ale po všech stránkách by bylo lepší, kdyby to probíhalo spíš v zákulisí, bez účasti veřejnosti a hlavně rychle.
Tahle země potřebuje řídit.
Upřímně řečeno je mi celkem jedno, jestli Miloš Zeman s někým mluvil, anebo mu jen zamával. A nic mi není lhostejnější než to, jestli Piráti budou mít jedno, dvě, nebo tři ministerstva. Ale chtěl bych vědět například to, jak bude vypadat fungování Česka při různých scénářích dalšího vývoje pandemie.
Babišovo zmatečné kormidlování pandemií bylo jedním z hlavních důvodů, proč v těchto volbách nevyhrál. Sledovali jsme to v přímém přenosu, máme na to data, hlavní chyby známe. Stejně jako víme, že některé věci lépe udělat nešly a že chyby dělaly vlády všech zemí světa.
Co ale nevíme ani trochu, je to, jak chtějí k pandemii přistupovat vítězové voleb. Považoval bych za slušné, ale hlavně rozumné a praktické, kdybychom teď slyšeli právě to. Babiš odložil Adamu Vojtěchovi jeho finský „pamlsek“ za věrné služby, a tak Vojtěch ještě chvíli zůstane za volantem ministerstva zdravotnictví. Což je dobře.
A mám pocit, že jeho celkem značná otevřenost, slušnost (tentokrát bez antibabišovské ironie) a zároveň nulové další ambice ve zdravotnictví jsou dobrými předpoklady, proč by mohl mít zájem spolupracovat se svým případným nástupcem. Bez ohledu na to, jak se zrovna vyspal Miloš Zeman nebo jak si zrovna stojí vyjednávání budoucích pěti koaličních stran. Virus a jeho případné další mutace se tempu českých povolebních vyjednávání přizpůsobovat nebudou.
Koncem léta a v září kolovala v Česku lidová moudrost: „Do voleb je všechno OK, potom zase všechno zavřou.“ Říkali to mnozí bez ohledu na politické preference, jako by bylo skoro jedno, kdo budou ti „oni“, co to zavřou.
Dnes už máme představu a jsou to právě tihle „oni“, kdo by nám měl říct, že to tak nebude. A že máme jasný a přehledný plán, co nová vláda v této věci bude dělat. A hlavně že se bude snažit ovlivňovat i kroky končící vlády, protože tahle věc je důležitější než politické hry.
Nemůže platit intuitivně používaná poučka „nechme dovládnout starou gardu, čím hůř si povede, tím líp, protože tím rychleji my pak všechno zase zlepšíme“. Tohle v pandemii prostě nebude fungovat.
Nikdo nechce slib, že už lidé nebudou umírat, že se nic nebude zavírat a že zdravotnictví pod tlakem pandemie poběží jako na drátkách. Ale potřebujeme, aby se změnilo to, co nefungovalo za Andreje Babiše. Předně aby bylo zcela transparentní, jaké má vláda plány a jaké jsou reálné scénáře. A aby bylo jasné, kdo nese odpovědnost a podle čeho se bude rozhodovat.
Přístup k pandemii je specifický tím, že nevíme, který je ten správný. A že se jeho konkrétní podoba pohybuje v každé zemi na spektru od jestřábů, kteří preferují omezení a zákazy, až po liberály dávající přednost osobní zodpovědnosti.
Měli bychom vědět, jak si v této věci bude stát vznikající nová administrativa. A kde jsou preference politiků, kteří dnes jednají o nové vládě. Co jsme se naučili za poslední rok a půl, je to, že pandemie nemá – z hlediska států a přístupů jejich vlád – dlouhodobé vítěze ani poražené. Tedy že opatření, která fungují v nějaké zemi na jaře, nemusejí fungovat v jiné zemi na podzim.
Ale na druhou stranu z dynamiky vývoje pandemie můžeme vypozorovat, jak se bude dál situace vyvíjet. I proto dnes celkem jasně víme, že i při dnešní proočkovanosti a promořenosti musíme počítat s další vlnou. A vyhlídky nejsou moc příznivé. Bez ohledu na momentální stále velmi dobrá čísla.
Naznačuje to třeba vývoj v Izraeli a Británii, které máme od počátku roku za určité vzory v tom, jak tamní vlády přistupují k očkování. Není to pohled moc povzbudivý. Izrael prožil s vysokou proočkovaností silnou další vlnu, kterou se teď daří krotit takzvanými boostery, tedy třetími dávkami očkování.
Británie má dnešní výhledy ještě trochu horší. Navzdory proočkovanosti roste nejen počet nakažených, ale i hospitalizovaných a bohužel i umírajících. Předpokládám a doufám, že tamní čísla někdo v Česku velmi bedlivě sleduje a analyzuje. A očekával bych, že se k tomu někdo z nastupující politické garnitury vyjádří – místo miliontého stanoviska k tomu, jak se chová okolí Miloše Zemana. To je folklor, v případě covidu jde o životy.
Měli bychom slyšet odpovědi minimálně na následující otázky:
1. Jaká bude česká politika vakcinace? Bude se „restartovat“ kampaň za vyšší proočkování, jehož míra se bohužel zasekla docela hluboko pod 60 procenty celkové populace?
2. Kdo a kdy se bude očkovat třetí dávkou?
3. Zůstane očkování dostatečným dokladem bezinfekčnosti (případně jak dlouho po dokončení očkování), nebo se například pro návštěvy restaurací či účast na kulturních akcích bude i od očkovaných vyžadovat test?
4. Budeme objednávat případné nové léky, například nedávno oznámené antivirotikum od Mercku (Izrael už objednal)?
5. Jaká možná opatření vláda může přijmout a podle jakých kritérií se o tom bude rozhodovat?
Samozřejmě by pomohlo, kdybychom znali jakýsi panel expertů, o který se bude nová vláda opírat. A protože jsme se všichni stali v posledním roce a půl amatérskými epidemiology a vakcinology, už podle jmen na tomto seznamu asi většina z nás dokáže odhadnout, jaký přístup bude nová vláda mít.
Pokud to ví. Nebo aspoň tuší. Předpokládám, že ano. Přesvědčí nás o tom pokud možno co nejrychleji?
