Článek
Během postupného hroucení českých nemocnic je snadné to přehlédnout, ale vláda se rozhodla zásadně překopat systém pomoci kolabujícím českým firmám a podnikatelům. Šla do toho s těmi nejlepšími úmysly – nahradit dosavadní tříšť desítek malých dílčích pomocných programů univerzálním, široce dostupným a přehledným systémem. Asi nepřekvapí, že to dopadlo jako vždycky.
Namísto všech lázní, sportů, kultury, busů, gastra, ubytování a jak se všechny ty programy jmenují, budou postiženým podnikatelům napříště k ruce pouhé dva. Jeden se jmenuje „COVID 2021“ a druhý „COVID – Nepokryté náklady“. Ten první poskytuje firmě dotaci ve výši 500 korun denně na jednoho zaměstnance na plný úvazek, ten druhý nabízí dotaci ve výši 60 procent nepokrytých fixních nákladů, zjednodušeně řečeno ztráty. Každá firma si může vybrat jeden z nich podle toho, co se jí zdá výhodnější.
Hned na první pohled je tu několik záhad. Například proč se dotace podle prvního programu počítá na zaměstnance, když na udržování zaměstnanosti už tečou do firem peníze z programu Antivirus, který má pokračovat a je možné jej s novými kompenzačními programy kombinovat? Ta pětistovka, ačkoli je vyplácena „na zaměstnance“, přitom nemá se zaměstnancem samotným nic společného. Nesouvisí ani s výší jeho mzdy, ani s jeho kvalifikací. Prostě: máte potíže? Dáme vám pětistovku „na hlavu“.
Z toho není těžké odvodit ideálního adresáta takové dotace – firmu s maximálním počtem minimálně kvalifikovaných a špatně placených zaměstnanců. Takových, kteří představují pro zaměstnavatele minimální fixní náklady (nejlépe částečně kryté Antivirem) a které není třeba zbytečně šolíchat nákladnými benefity (na které nedosáhne ani Antivirus). Možná se to mělo jmenovat spíš Covid montovna nebo Covid JZD. Ten aktuální letopočet v názvu by mohl navozovat mylný dojem, že je to program určený pro firmy, které se svým fungováním nacházejí ve 21. století.
Druhý program je o něco méně sporný z hlediska cílení, na druhé straně si podnikatelé asi budou klást poměrně záludnou otázku: Když mi stát přispěje na 60 procent nepokrytých nákladů, je to od něj hezké, ale kdo v lockdownové ekonomice „pokryje“ těch zbylých 40? Podnikatelé po roce s covidem mají mnohdy v udržování svých firem při životě nasypané veškeré úspory a rezervy. Půjčky se státní garancí jsou nastaveny tak špatně, že podnikatelé, kteří na úvěr ještě dosáhnou, si výhodněji vyberou ze standardních bankovních produktů, a těm, kteří jsou těsně nad propastí, banky stejně nepůjčí, protože ani státní záruka jim dostatečně nesníží riziko. Takže stát rádoby velkoryse utrousí úpějící firmě 60 procent ztráty, ale s tím zbytkem si každý musí poradit na vlastní triko. Možná se to mělo jmenovat spíš Covid almužna.
Oba programy mají jeden společný parametr, totiž ten vstupní. Na pomoc bude mít nárok jen firma, jejíž tržby letos v lednu a v únoru klesly minimálně o 50 procent ve srovnání se stejnými měsíci roku 2019 nebo 2020 (to si firma opět může vybrat). Poloviční propad tržeb je hodně vysoký práh ve srovnání s klíčovými ekonomikami, které jsou s tou českou v úzkých vztazích. Německo má hranici nastavenou na 30procentní propad, kolem třetiny se hranice pohybuje i v dalších evropských zemích.
Možná je odhad Hospodářské komory, že na pomoc kvůli tomuto prahu nedosáhne čtvrtina postižených firem, trochu přehnaný. Ale přece jenom platí, že 50procentní požadavek je fakticky trestáním snahy přežít krizi.
Hospoda, která vsadila na kvalitní kuchyni podávanou z výdejového okénka a rozváženou po zákaznících a která si díky dobrému produktu a inovacím dokázala udržet či získat pár zákazníků i přes zavřené dveře, mohla klidně zaznamenat třeba 45procentní propad tržeb proti předkrizovému normálu. Takovou stát rovnou hodí přes palubu. Totéž platí o zavřeném obchodě, který investoval peníze a energii do nového e-shopu a vlídné logistiky, s níž se jakž takž úspěšně snažil své zboží dostat k zákazníkům.
Naopak podniky, které v březnu odházely všechnu nepotřebnou zátěž, zastavily činnost, snažily se přežívat především z různých kompenzací a tržby vykazovaly jen symbolické, jsou pro stát vzorem a získají nárok na další pomoc.
Takže v české „Country for the Future“ fakticky dopadne trest především na ty, kteří se v krizi snažili vcelku úspěšně improvizovat a inovovat. Je to společně s Covidem Montovna další celkem jasný vzkaz vlády, jaké ekonomické chování a jaké ekonomické struktury považuje za klíčové pro svou představu o chodu státu.
Je pochopitelné a správné, že se vláda konečně vzdala představy, že ekonomiku zachrání desítky malých oborových programů obtěžkaných spoustou byrokracie. Bohužel vládu nepřešla její urputná snaha vychloubat se navenek „pumpováním peněz“ do ekonomiky, a současně klást před peníze pro postižené podnikatele maximum překážek, aby si náhodou na odškodnění nesáhlo příliš mnoho lidí. Když už teď snad ubude překážek administrativních, postavila vláda před peníze pro změnu vysokou zeď, přes niž přeleze jen ten, kdo přišel o polovinu a více tržeb.
Taktika naslibovat podnikatelům modré z nebe a pak je ke slíbeným penězům prostě nepustit bohužel prostupuje jak dosavadními dílčími podporami, tak plánem na novou podobu kompenzací. Bude mít drtivé následky na ekonomiku samotnou, ale také obecněji na chuť a ochotu pokoušet se v Česku vůbec podnikat.
Jednou se covidový prach usadí. Pak vyvstane v plné nahotě před očima obraz postcovidového českého hospodářství, který v posledním roce vytvářela vládní politika. Bude to depresivní podívaná.
