Článek
V prvním dílu nezapomenutelné trilogie Karla Maye Vinnetou je epizoda, v níž se zločinný náčelník Kiowů Tangua zuřivě domáhá práva určit, jakými zbraněmi se bude bojovat v jeho souboji s Old Shatterhandem.
„Old Shatterhand urazil Tanguu. Old Shatterhand je obyčejná bledá tvář, ale Tangua je náčelník. Tangua je víc než on,“ rozčiluje se. Old Shatterhand se ale rozhodne vyvést náčelníka z rovnováhy, mávne lhostejně rukou a řekne: „Vinnetou ať nechá Tanguu být! Může si sám zvolit zbraň. Je mi jedno, jakou zbraní ho přemohu.“
Právě tahle scéna mi vytanula na mysli při sledování, jak se Andrej Babiš začíná hrdlit o novou úpravu volebního zákona poté, co Ústavní soud zrušil dosavadní nespravedlivý přepočet hlasů, který hnutí ANO přihrál v posledních sněmovních volbách patnáct mandátů navíc. A naopak strany s výsledkem kolem pěti procent o podobný počet poslanců připravil.
Babiš z pozice šéfa nejsilnější sněmovní strany prosazuje namísto čtrnácti volebních obvodů s novým způsobem přepočtu hlasů na mandáty obvod jeden pro celé Česko. A to navzdory tomu, že demokratická opozice ve Sněmovně, jakož i drtivá většina senátorů chce zachovat rozdělení země na čtrnáct obvodů. V každém z nich přitom vede stranu do volebního boje vybraný, pokud možno dostatečně známý a výraznější volební lídr.
Což je problém pro hnutí ANO, které již úplně zdegenerovalo v nezáživnou skrumáž matných figur sloužících jako obslužný aparát pro Babišovo oligarchické ovládnutí státu. Všechny samostatnější či svébytnější figury byly z ANO postupně vypuzeny nebo mu samy daly vale. Naposledy Ivan Pilný, někdejší „postbabišovský“ ministr financí ve vládě Bohuslava Sobotky.
Proto i ve volbách do krajů, Senátu či europarlamentu vždy na plakátech provází kandidáty Babiš coby bělokošilatý protektor a přímluvce. Bez ohledu na to, že v těchto plebiscitech vůbec nekandiduje a má s nimi fakticky pramálo společného.
Je tedy pochopitelné, že pro Babiše a jeho kandidátskou kumpanii je Česko coby jeden volební obvod lákavou představou. Babiš by rád vévodil jako jednička na volebních lístcích všech voličů. Každý z nich by mohl mít pocit, že volí přímo vůdce a svého premiéra. Tahle průzračnost a srozumitelnost volby by také mohla být větší pohnutkou dorazit k urnám. A koneckonců odpovídala by to i realitě, neboť Babiš je ztělesněním ANO a ANO je otiskem Babiše.
Na rozdíl od Babišova hnutí přece jen mají koalice Pirátů a STAN jakož i trojspolek Spolu více výraznějších kandidátů rozesetých po volebních krajích. A například Starostové nebo lidovci mají silné volební základny v některých regionech. Prosazením jednoho volebního obvodu pro Česko by Babiš docela zamotal hlavu oběma koalicím, které již mají dohodnuté přesné klíče pro rozmístění svých lidí na krajských kandidátních listinách.
Jistě, šéf ANO nemá šanci prosadit v Poslanecké sněmovně ani v Senátu svou představu, která mimochodem stejně jako varianta čtrnácti krajů s nějakým rozumným přepočtem hlasů na mandáty odpovídá požadavkům Ústavního soudu na spravedlivější volební systém. Ale zároveň má Babiš ve Sněmovně dost hlasů, aby blokoval jakékoliv návrhy demokratické opozice.
Babiš může patovou situaci šponovat až do nervy drásajícího vydírání, v němž bude rychle ubývat čas na dohodu a narůstat nebezpečí, že Česko se před volbami ocitne bez použitelného volebního zákona.
Což by ovšem za situace, kdy se stát propadl do největší zdravotnické a ekonomické krize od pádu komunismu, dál akcelerovalo napětí, chaos a pocit zoufalství ve společnosti. V kulisách bezradnosti premiéra a ministrů, jak čelit nové a ničivější vlně pandemie, kolapsu nemocnic a neutuchajícímu umírání obyvatelstva po tisícovkách, by se vynořil další temný obraz: narůstající ústavní krize, v níž neústupnost politiků ohrožuje i řádný průběh voleb, které by měly vystavit účet Babišově vládě i za všechno to, co dnes prožíváme.
Přitom by většina občanů stěží chápala, o čem přesně se vlastně strany přou. V nesrozumitelné smršti diskuzí o volebních dělitelích, skrutiniích, modifikacích přepočtů, Hareově, Hagenbach-Bischoffově či jiné kvótě, by se politici lidem jevili jako nesrozumitelní, do sebe zakleslí mimoňové.
Právě napětí a vášně cloumající rozpolcenou společností nejlépe vyhovují populistům a demagogickým vůdcům. Pro Babišův marketingový ansámbl by přitom nebyl problém přesvědčovat veřejnost, že je to právě opozice, potažmo Ústavní soud, kdo nese odpovědnost za narůstající politický chaos. Tím, že se úporně brání jednomu volebnímu obvodu, který ostatně u nás úspěšně funguje v eurovolbách.
Kam až bude ochoten Babiš hnát bobtnající krizi ve snaze prosadit zákon, o němž se domnívá, že právě jemu padne jako ulitý? Kam až může dojít v zoufalém boji o přežití, zvlášť kdyby volební průzkumy setrvaleji napovídaly, že premiérovi teče do bot a jeho vítězství není vůbec jisté?
Je tak absurdní představa odložení voleb? Anebo představa, že proběhnou podle volebního zákona, v němž kvůli zaťatosti politiků bude chybět poslední krok – přepočet hlasů na poslanecké mandáty?
A pokud chceme popustit uzdu zvlášť katastrofickým představám, pak v nich zříme Poslaneckou sněmovnu, jejíž mandát vypršel, ale neumíme ji zaplnit nově zvolenými zákonodárci. A v zemi chaosu a zmaru vládne Babiš zaštítěný prezidentem Zemanem.
To všechno za víceméně bezmocného přihlížení Senátu, který sice má právo přijímat zákonná opatření, ale výhradně na návrh vlády. Přičemž žádné z těchto opatření se nesmí týkat Ústavy, státního rozpočtu, mezinárodních smluv a světe div se – volebního zákona.
Pokud tedy jednání o úpravách volebního zákona uvízne ve slepé ulici a Babiš požene spor na ostří nože, bude na koalicích Pirátů se STAN a Spolu, aby upustily páru a ustoupily. A řekli po oldshatterhandovsku: Je nám jedno, v jakém volebním systému Andreje Babiše porazíme.
Vždyť přece o to musí jít především. Premiéra, který svým diletantstvím uvrhl zemi do katastrofy, porazit ve svobodných a spravedlivých volbách tak suverénně a přesvědčivě, že nebude mít šanci udržet se ve Strakově akademii ani s pomocí nejtemnějších hradních intrik.
Mimochodem jakže vlastně dopadl ten souboj mezi Old Shatterhandem a Tanguou? Slavný bílý lovec jediným výstřelem ze své medvědobijky roztříštil náčelníkovi Kiowů obě kolena a Vinnetou prohlásil: „Tangua již nikdy nevyskočí do sedla, aby uloupil koně jinému kmeni.“
