Komentář: Co mělo zůstat pohřbeno

Vystoupení Andreje Babiše v polovině týdne v České televizi bylo tak vydatné, že v něm mohl leckomu uniknout jeden strašidelný detail. Dozvěděli jsme se, že premiéra přilíš nezajímají zavřené hranice, protože kdo by teď kam asi cestoval. Dozvěděli jsme se, že premiér, který si před pár dny na plénu Poslanecké sněmovny bral do úst „drahého Boha“, zapomněl, že jsou zakázané bohoslužby. Dozvěděli jsme se, že v Česku nerozhoduje kabinet, ale epidemiologové.

Jenže kromě toho všeho se stalo něco ještě horšího. V několika okamžicích premiér sáhl mimo záběr kamery, která jej snímala, a vytáhl něco, co mělo pokud možno zůstat nerušeně pohřbeno pod vrstvou prachu koronavirového zapomnění. Leč nestalo se a světlo světa opět spatřil… Národní investiční plán.

Tenhle bizarní soupis projektů nasypaných na hromadu bez ladu a skladu od dostavby Temelína až po výměnu oken na budově Úřadu práce pro Prahu 3 vyplul na povrch loni v půlce prosince, všichni jsme se dozvěděli, kolik je osm tisíc miliard, a pak se na to přes Vánoce úspěšně zapomnělo. Jenže teď onu 260stránkovou brožuru premiér opět uchopil a že prý se nám v časech koronavirové krize „super šikne“. Ne, nešikne.

Premiérovo nadšení pro znovuobjevený dokument patrně vychází z obecné představy, že z krize – i té koronavirové – se má stát proinvestovat. Nic proti. Z minulé krize – finanční – se Česko pokusilo proškrtat a nedopadlo to úplně dobře. Babiš si jistě vzpomněl na Polsko. Tam pod záminkou příprav na fotbalové mistrovství Evropy v roce 2012 zahájili zhruba v roce 2008 skutečně masivní výstavbu dálniční sítě. Díky mohutné investiční aktivitě propluli Poláci poměrně zdárně globální finanční a bankovní krizí. Sice z ní vyšli s velkým dluhem, ale také s celkem zdravou ekonomikou a – v neposlední řadě – s dálniční sítí, jejíž hustota a rychlost výstavby je dodnes obdivována na sociálních sítích v animovaných gifech.

Jenže polský dálniční šturm a Babišův investiční plán jsou dvě zcela rozdílné věci. Pro Poláky se dálnice na několik let staly absolutní investiční prioritou. Babišův plán žádné priority nemá. Jeho „pilíře“ zahrnují průmysl, dopravu, stavebnictví, energetiku, vzdělávání, zdraví, digitalizaci, prostě úplně všechno. A jak známo tam, kde je prioritou všechno, není prioritou nic.

Projekty jsou v plánu zhruba tříděny podle ministerstev, jichž se týkají, ale už ne třeba podle důležitosti nebo strategického významu. Úplně stejný prostor a důraz je věnován vysokorychlostní trati z Prahy do Brna za 340 miliard jako opravě vzdělávacího zařízení Generálního finančního ředitelství ve Smilovicích za 50 milionů.

Pokud si premiér představuje, že se z krize proinvestujeme tak, že budeme porůznu trousit peníze tam, kam si je šikovnější a oblíbenější ministři zrovna vylobbují, tak se plete. Nepochybně se tím pomůže všelijakým místním šíbrům s dobrými politickými vazbami, kteří budou umět správné lidi přesvědčit, že zrovna jejich kanalizace je projektem národního významu. Což má ale ke zdravé a zřetelné investiční strategii daleko.

Zhruba stejně daleko jako čtyřicet nových zimních stadionů, sto milionů za kus, které do plánu prosadil vládní sportovní expert Milan Hnilička a zcela náhodně je rozesel po malých českých městech, aniž by se o tom obtěžoval informovat například některé jejich starosty.

Nejlépe investované peníze, které nyní může vláda utratit, jsou peníze na podporu malých a středních firem a živnostníků tak, aby přežili krizi a dostali alespoň důstojnou šanci navázat na rozjeté podnikání v normálnějších časech.

Nejhůře „investované“ peníze budou představovat sociální dávky pro ty, na které se stát v krizi vykašle. Pokud vláda využije slibovaný bilion na to, aby po krizi nemusela vyplácet desítky miliard na dávkách pro nezaměstnané a nejchudší a nepřihlížela pádu dalších desítek tisíc lidí do exekucí, nebudou to vyhozené peníze.

Když bude i potom vláda náhodou mít ještě nějaké peníze a investiční roupy, bude to jen dobře, protože investiční aktivita státu je ve špatných časech skutečně důležitá. Ať si ale kabinet zvolí jednu hlavní prioritu, nejlépe nějakou modernější než beton a asfalt, a napře zbývající výdajové síly k ní. Na neuspořádanou databázi jménem Národní investiční plán pojďme zase sladce zapomenout.