Článek
Rádi se v Česku chlubíme nejnižší nezaměstnaností v Evropské unii, kterou se nám přes velmi mírný covidový nárůst podařilo udržet i během pandemického období. Stálo to přes 40 miliard za programy Antivirus, ale nešť. Nízká nezaměstnanost by se však neměla prezentovat jako bezvýhradné vítězství, přesněji řečeno nelze z ní automaticky vyvodit, že český trh práce je v pořádku a bezvadně funguje.
Antivirus zapůsobil jako konzervant, který pomohl zaměstnanosti vyhnout se velkým krizovým otřesům. Hlubší problémy českého pracovního trhu ale nevyřešil a dříve nebo později na ně tvrdě narazíme.
Detailnější pohled na statistiky Úřadu práce na některé z těchto problémů upozorňuje. Podle posledních údajů evidovaly české úřady práce na konci srpna 363 tisíc volných pracovních míst a také 268 tisíc uchazečů o zaměstnání. Intuitivně to tedy může vypadat tak, že lidem „na pracáku“ se spíš pracovat nechce, než že by nemohli. To by ovšem byl pohled příliš zjednodušující.
Prvním, ale nikoli největším háčkem jsou regionální rozdíly. Volná místa ani nezaměstnaní nejsou po republice rozloženi rovnoměrně. Zatímco v průměru připadá na jedno pracovní místo 0,7 uchazeče, na Mostecku je to skoro pět lidí a na Karvinsku deset. A v pracovní mobilitě, tedy míře ochoty stěhovat se za prací nebo dojíždět delší trasy, nepatřili Češi nikdy ke špičce.
Strukturální problémy jsou ale hlubší. Za covidové období například významně narostl podíl lidí, kteří jsou v evidenci úřadu déle než rok – z 20,4 procenta v srpnu 2020 na 34,2 procenta nyní. To znamená, že se nezaměstnaní na úřadech práce hromadí a jejich perspektiva na zaměstnání se rozhodně nelepší.
Celých 74 procent volných pracovních míst nabízených českými úřady práce je navíc určeno pro zaměstnance se základním nebo nižším vzděláním. Mezi evidovanými uchazeči o práci ale toto kritérium splňuje jen 30 procent lidí, všichni ostatní mají vzdělání vyšší.
Fakticky to znamená, že úřady práce nefungují, jak by měly. Zatímco nezaměstnaný člověk se musí na úřadu evidovat, pokud chce dosáhnout na podporu v nezaměstnanosti a ušetřit si náklady a administrativu s povinným pojistným, povinnost nabízet volné pracovní místo přes úřad neexistuje, i když se ministryně Maláčová snažila ji obnovit. Jenže trh práce je především trh a není nutné ani žádoucí, aby jej celý řídil a ovládal státní úřad. Vysoce kvalifikovaná místa se budou vždy obsazovat jinými cestami než přes papír z úřadu práce, přesto mohou být důvěryhodní úředníci s dobře nastavenými pravomocemi cennými pomocníky.
Jenže úřady práce neplní ani další důležité úkoly především v oblasti aktivní politiky zaměstnanosti. Ze čtvrt milionu evidovaných nezaměstnaných se například rekvalifikačních kurzů účastnilo ke konci srpna 636 lidí.
Také to, že zaměstnavatelé nemají potřebu nabízet skrze úřad práci ani lidem s výučním listem (36 procent uchazečů o práci) či středoškolákům (čtvrtina uchazečů), svědčí o malé důvěře v jejich fungování.
Zároveň se ukazuje, že česká ekonomika generuje stovky tisíc nízce kvalifikovaných pracovních míst, pro něž nelze mezi Čechy najít zaměstnance. Z tohoto pohledu působí poněkud podivně poslední vlna předvolební kampaně ČSSD, v níž především ministryně práce Jana Maláčová brojí proti příchodům „třetizemců“, jak ošklivě nazývá pracovníky ze zemí mimo EU. Bez ekonomické migrace česká ekonomika nedokáže fungovat.
„Bylo by špatně zaplavit pracovní trh občany třetích zemí, kteří budou tlačit české mzdy dolů. Pořád jsou tu rezervy – měli bychom se soustředit na lidi starší 50 let a matky malých dětí. Nelze sem vpouštět statisíce cizinců,“ řekla nedávno v rozhovoru pro Český rozhlas Maláčová.
Rezervy v podobě starších pracovníků nebo matek jsou jistě důležité a dobré téma, ale při pohledu na statisíce nekvalifikovaných míst evidovaných úřady práce to nadějně nevypadá. „Zaměstnavatelé mají zájem o dělníky výstavby budov, montážní dělníky, obsluhu vysokozdvižných vozíků, pomocníky ve výrobě nebo uklízeče a řidiče nákladních automobilů,“ jmenují úředníci nejžádanější profese ve své evidenci. Nezdá se, že zrovna tohle vytrhnou mladé matky a pracovníci před důchodem.
Na námitku, kterou opakuje například Hospodářská komora, totiž že je zapotřebí vytvořit efektivní systém ekonomické migrace, který pomůže potřebná místa zaplnit, Maláčová reaguje tak, že „nepotřebujeme“ statisíce lidí, kteří pracují za minimální mzdu a dělají ty nejjednodušší manuální práce. Jenže údaje Úřadu práce ukazují, že je spíše potřebujeme. Přičemž předvolební brnkání na národoveckou strunu a vyvolávání dojmu, že cizinci „nám“ berou práci, na tom mnoho nezmění.
Nepochybně lze debatovat o tom, jak se má s příchozími cizinci zacházet, jak jim zajistit důstojné bydlení a nevytvářet poblíž velkých fabrik a skladů nevlídná ghetta. Tady existuje prostor pro tlak na obce, zaměstnavatele i agentury práce, které sem cizince vozí. Ale tvářit se, že Česko ekonomickou migraci nepotřebuje, je popírání nosu mezi očima.
Ano, je to smutná zpráva, která celkem jasně mluví o levné ekonomice závislé na levné práci, o ekonomice, pro kterou je člověk s výučním listem fakticky překvalifikovaný. V tomto smyslu naopak působí trochu legračně, když všelijací kapitáni českého průmyslu volají po jednostranné renesanci učňovského školství, kam by rádi hnali děti bezmála bičem, případně tak, že jim omezí přístup na gymnázia.
Nicméně platí, že nabídka úřadů práce je přece jenom spíše karikaturou skutečného obrazu české ekonomiky – mohutná poptávka po desítkách tisíc vyučených kvalifikovaných pracovníků se zkrátka uspokojuje jinde než na úřadech práce. Jenže karikatura vychází z reálného základu.
V rozhovoru pro magazín Alarm Maláčová ostatně přiznala: „Od Drábkových reforem jsou úřady práce v podstatě odpadiště práce, kterou nikdo nechce. V podstatě slouží jen jako vstupenka pro levnou pracovní sílu z třetích zemí na český trh práce.“ Což je zdrcující kritika, jen je k ní třeba připomenout, že Jaromír Drábek už není ministrem dobrých deset let a z nich osm let má jeho ministerstvo v gesci sociální demokracie.
Že se dodnes nepovedlo přiblížit pracovní úřady realitě pracovního trhu, je smutná skutečnost a jeden ze strukturálních dluhů českého vládnutí. Je to ale jenom dílčí problém v mnohem širší problematice, kterou představuje česká levná (a přitom paradoxně nákladná) práce v české levné ekonomice.
Dokud se zásadně nezmění základní i učňovské školství, dokud se bude v Česku víc montovat než vymýšlet, a hlavně dokud se nestane demografický zázrak, do té doby budeme potřebovat cizince ochotné v naší ekonomice pracovat.
Dává smysl se bavit o podmínkách zahraničních pracovníků v Česku, o jejich výplatách a roli v tuzemské ekonomice, protože jsou důležití a budou čím dál důležitější. Už dnes je jich tu přes půl milionu a není důvod si myslet, že jich budeme potřebovat méně.
Nedává ovšem smysl z nich dělat laciné předvolební strašáky, protože den po volbách budeme stejně muset najít účinný mechanismus, jak je přesvědčit, aby k nám přišli pracovat.
