Článek
Každý občan má plné právo očekávat od zvolené politické reprezentace maximální úsilí, výkon i výsledky, zvlášť když dojde k nečekaným událostem, jako je třeba pandemie nebezpečného viru.
V tomto smyslu je veškeré rozhořčení, které se snáší na hlavu premiéra Andreje Babiše a ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha kvůli špatnému fungování chytré karantény, naprosto v pořádku. Politické odpovědnosti za současný stav a jeho důsledky se kabinet zříct nemůže.
Vytkneme-li ale tuto odpovědnost před závorku, má současný mizerný stav chytré karantény také několik příčin, které leží mimo dosah dnešní politické garnitury. Tou hlavní je chronická podfinancovanost hygienické služby a také dlouhodobý přístup mnoha posledních vlád, jehož těžištěm bylo pozvolné, ale neúprosné snižování významu této instituce.
Existuje studie, v níž se (dokonce červeným písmem) píše o „ohrožení připravenosti systému ochrany veřejného zdraví na řešení výskytu vysoce nebezpečné nákazy“. A dále: „Hrozí, že bude v horizontu několika málo let nemožné tyto činnosti odborně a personálně zajistit.“ Ta studie pochází ze září roku 2014 a sepsal ji tehdejší hlavní hygienik Vladimír Valenta.
Podle jeho dat klesly výdaje na hygienickou službu mezi lety 2006 a 2012 o 40 procent z necelých dvou a čtvrt miliardy na 1,3 miliardy. Podíl výdajů na hygienickou službu na celkových výdajích na zdravotnictví činil v roce 2006 1,15 procenta, v roce 2012 už jenom 0,54 procenta.
V roce 2003 pracovalo podle Valentovy studie v hygienické službě přes šest tisíc lidí, v roce 2013 už jich bylo jenom 3,5 tisíce. Lékaři pracující v nemocnicích měli v roce 2012 o 80 procent vyšší plat než lékaři na hygienách.
Od začátku milénia se zkrátka z hygienické služby stala Popelka českého zdravotnictví. Když bylo potřeba vykázat úspory, sáhlo se tam. Pravomoci hygieniků se krok na krokem osekávaly. Ještě zkraje tisíciletí měla hygienická služba na starost například skladování a distribuci očkovacích látek, což pro instituci znamená jednak průtok zajímavých peněz a jednak také určité postavení, důležitost či prestiž. Docela velké peníze tekly na podporu preventivních programů, například na kampaně proti AIDS.
Dvě dekády faktického sestupu prestiže hygienické služby se logicky projevily v mnoha ohledech. Počet lékařů čerstvě atestovaných v oboru hygieny a epidemiologie se ročně stabilně pohybuje mezi nulou a jedním. Jak uvádí Pavel Dlouhý z odborné Společnosti hygieny a komunitní medicíny České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně, v letech 2012 až 2018 opustilo lékařské fakulty s hygienickou atestací dohromady šest (slovy šest!) lékařů.
Průměrný věk lékaře na krajské hygienické stanici je podle Dlouhého 55,6 roku, přičemž 74 procent těchto lékařů je starších 50 let, třetině je přes šedesát.
Je docela dobře možné, že všechny ty optimalizace, racionalizace a transformace hygienické služby měly své dobré důvody. Kampaně proti AIDS zvládne nejspíš efektivněji a levněji neziskový sektor, na skladování očkovacích látek lze najít i jiné kapacity a tak dále.
Faktem ale je, že postupem času se těžiště působnosti hygienických stanic ocitlo u kontroly kvality vody v koupalištích a stavu kuchyní a záchodů v restauracích. V chřipkových sezonách tu a tam krajský hygienik dramaticky vyhlásí stav epidemie a umožní ředitelům škol vyhlásit chřipkové prázdniny.
A teď se kvůli pandemii tahle podfinancovaná, nevybavená, nemotivovaná a neatraktivní instituce stala zničehonic středobodem veřejného i politického zájmu a všichni od ní očekávají záchranu před koronavirem. Vlastně je zázrak, co všechno hygienici a s nimi lidé z armády, Ministerstva zdravotnictví a Ústavu zdravotnických informací a statistiky až dosud dokázali. A nejde jen o mohutné nasazení hygieniků a trasérů v počátcích epidemie.
Mnohá data dnes běhají mezi lékaři, hygieniky, epidemiology a statistiky rychlostí, kterou si ještě v únoru málokdo znalý situace uměl vůbec představit. Ale aby na hygienách seděli motivovaní, počítačově vysoce kvalifikovaní lidé permanentně přisátí k datům z nejrůznějších aplikací, z nichž by syntetizovali sofistikované mapy pohybu nakažených v reálném čase, tak to zkrátka není a ještě nějakou chvíli nebude. Když se občas premiér nebo ministr zdravotnictví tváří, že hygienická služba vlastně tak nějak vypadá, jenom nás tahají za fusekli.
Investice do hygienické služby pravděpodobně výrazně stoupnou, ale očekávat ze dne na den technické zázraky jednoduše nelze. Věta pražské hygieničky Zdeňky Jágrové mluví za vše: „Pomalými krůčky snad spějeme k úspěšnému cíli, že všichni naplno budou využívat počítače a další technologie.“
Je to smutné? Jistěže ano. Znepokojivé? Určitě. Dá se to změnit ze dne na den? Těžko. Dá se najít viník? Můžete to zkusit, ale má to cenu? Začít můžete seznamem ministrů zdravotnictví zhruba od roku 2002. Měli jsme jich za tu dobu dvanáct ze čtyř různých politických stran. Opravdu důležitý je současný stav a cesty z něj.
Je to jako byste si na začátku milénia pořídili poslední model Škody Felicia a pak se o něj přestali starat. I po patnácti či dvaceti letech provozu vás nejspíš doveze z místa A na místo B, sem tam zvládne delší trasu. Víc není potřeba, tak proč se starat. A pak se najednou ze dne na den ocitnete dejme tomu na startu 24 hodin Le Mans. S šikovným mechanikem můžete udělat pár chytrých úprav, které vás jakž takž udrží na trati, ale na valný výsledek to prostě nebude. Na to bude potřeba zásadních investic a zásadních změn.
Zrušíte armádu, protože není válka? To je taková pěkná řečnická otázka, která má v politikovi zažehnout cit pro dlouhodobé strategické myšlení. Česko si fakticky zrušilo hygienickou službu, protože nebyla vážnější epidemie. Že to byla chyba, dnes už samozřejmě všichni dobře víme.
