Článek
Osm miliard korun nejsou malé peníze. A to platí bez ohledu na to, že zrovna v chronicky podinvestovaném českém zdravotnictví zasyčí taková částka jak kapka vody na rozžhavené plotně. Je to hodně peněz, za něž se dá pořídit spousta užitečných věcí, a mělo by se s nimi zacházet uvážlivě a férově, aby z toho zasyčení vyplynul alespoň nějaký dlouhodobý užitek. Proto je zvláště smutné a nepřijatelné, aby Ministerstvo pro místní rozvoj rozdělovalo takovou částku z evropského nástroje REACT EU formou podivného teleshoppingu, v němž vítězí ten, kdo nejrychleji kliká. Přesto se bohužel právě tohle stalo.
Obecně mají peníze z nástroje REACT EU členům unie pomoci vzpamatovat se z covidové pandemie a zvýšit odolnost systémů proti hrozbám podobným té covidové. Konkrétně osmimiliardová zdravotnická výzva, o níž je řeč, se jmenuje „Rozvoj, modernizace a posílení odolnosti páteřní sítě poskytovatelů zdravotní péče s ohledem na potenciální hrozby“ a má sloužit nemocnicím na potřebné investiční projekty. Jak zjistily Seznam Zprávy, způsob alokace prostředků nastínilo Ministerstvo pro místní rozvoj v informačním e-mailu: „Doporučuji secvičit postřeh a rychlost u časomíry, která je vázána na světový čas, a trénovat dvojklik.“
Kapacita výzvy byla překročena během jedné sekundy po otevření webového formuláře. Do osmi miliard se vešlo prvních 44 projektů, dalších 67 už ne. Celkový objem žádostí přesáhl 19 miliard. Výrazně větší naději na úspěch ovšem nemají nemocnice, které si s covidem „užily“ nejvíc nebo odhalily ve svém fungování nejvíce „úzkých hrdel“, ale ty, jejichž ajťáci dokázali naprogramovat nejlepší roboty schopné reagovat na otevření systému v řádu desetin, lépe ale setin sekundy.
Podle vyjádření rezortu místního rozvoje nejde o konečné pořadí úspěšnosti projektů a zvažována budou i jiná kritéria než čas odevzdání žádosti, přesto je s ohledem na obvyklý postup hodnocení žádostí pravděpodobné, že projekty „pod čarou“, podané třeba nekonečně dlouhé dvě vteřiny po otevření výzvy, mají výrazně menší šanci na peníze dosáhnout, zejména pokud se ti rychlejší nedopustili v žádostech nějakých zásadních formálních chyb nebo překročení 500milionového limitu na jednu nemocnici.
Je jasné, že nejde o optimální způsob rozdělování důležitých miliard. Tento dojem ještě zesílí při pohledu do tabulky, z níž je patrné, že Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, z jejíhož ředitelského křesla si dočasně odskočil Petr Arenberger řídit Ministerstvo zdravotnictví, se umístila pohodlně mezi šťastnými rychlíky hned se třemi projekty vyčíslenými s přesností na koruny. Jejich součet tvoří rozkošných 499 999 999 korun. Konkrétně jde o heliport na pavilonu N1 za 95 736 299 korun, rekonstrukci gynekologie za 93 633 964 korun a přístrojové vybavení nemocnice „s ohledem na potenciální hrozby“ za 310 629 736 korun. Kronika střetů zájmů v české politice už je za poslední léta hodně bohatá, ale ani tahle kapitolka by v ní neměla zapadnout.
Celá epizoda s osmimiliardovou výzvou je dobrou ilustrací toho, že česká vláda nemá nejmenší tušení, co chce se zdravotnictvím dělat. Exministru Adamu Vojtěchovi určitou vizi nebylo možné upřít (sepsal ji svému šéfovi i do „jeho“ knihy O čem sním, když náhodou spím), jenže s ní hned od začátku tvrdě narážel v levicové menšinové vládě podporované komunisty. A po vypuknutí pandemie šla jakákoli koncepční práce už úplně stranou.
Unijní nástroje teď nabízejí českému zdravotnictví obří peníze, jenže vláda nemá nejmenší tušení, kam by měly směřovat. A tak se v Národním plánu obnovy objevilo 10 miliard na prevenci onkologických onemocnění a budování onkologických center, protože na boji s rakovinou si chce premiér Andrej Babiš postavit předvolební kampaň – bez ohledu na současnou strukturu a organizaci onkologie v Česku. Ve druhé, objemově sotva poloviční zdravotnické kapitole tohoto plánu se zase píše cosi o reformě primární péče. Což je důležité téma týkající se role, působnosti a pravomocí praktických lékařů. Jenže v plánu obnovy, když dojde na rozdělení peněz, se pod reformou primární péče rozumí mimo jiné „vytvoření sítě urgentních příjmů a na ně napojené lékařské pohotovostní služby“, což jaksi nemá s primární péčí nic společného, zato to znamená další beton do nemocnic, u nějž se lze vyfotit na Facebook.
Smutné je, že celý projekt obnovy EU po pandemii zahrnuje i možnost nechat si zaplatit část nákladů potřebných strukturálních reforem. A že by české zdravotnictví jednu takovou potřebovalo jako koza drbání, to se neukázalo jen při boji s covidem. Že je stávající systém financování zdravotní péče dlouhodobě neudržitelný a v krizových případech polyká desítky a desítky miliard, které nejdou sehnat jinde než ve státním rozpočtu, to se ví léta.
Šanci něco s tím udělat, a ještě si to nechat částečně zaplatit z Bruselu, však zjevně promarníme. Raději budeme pořádat miliardové adrenalinové klikací souboje zcela náhodných projektů od heliportů na Vinohradech přes dospávací jednotku v Mladé Boleslavi po robotickou miniinvazivní technologii v Liberci.
