Článek
Moc horších zpráv si v současném koronavirovém Česku nelze představit, a to přesto, že tentokrát není bezprostředně řeč ani o obětech covidu-19, ani o přetížených nemocnicích. To, že tripartita v pondělí nedokázala najít ani náznak shody nad finanční motivací lidí v izolaci a karanténě, totiž znamená zásadní průšvih pro samotnou podstatu boje s epidemií.
Úplně stručně řečeno to znamená, že přes nezpochybnitelné úsilí hygieniků nedokážeme v brzké budoucnosti vrátit do smysluplného provozu základní proticovidovou zbraň, totiž testování a trasování.
Připomeňme, že když dnes hygiena zavolá člověku s pozitivním PCR testem, dozví se od něj v průměru o necelém jednom dalším člověku, s nímž byl nakažený za uplynulý týden v „rizikovém“ kontaktu. Ještě jinak řečeno to znamená, že spousta lidí vypráví hygienikům, že celý týden nepotkala živáčka, s nímž by prohodila pár slov, podobná spousta si „vzpomene“ na jednoho a ten zbytek poctivců, kteří své kontakty prozradí, lze statisticky zanedbat.
Z anonymních výzkumů přitom plyne, že ve významnějším kontaktu (v práci, doma nebo při jiných setkáních) je průměrný Čech dnes zhruba s pěti lidmi týdně. Příčiny tohoto nesouladu, který zásadně omezuje schopnost hygieniků dohlédnout rozsah a rychlost šíření nákazy, jsou přitom zřejmé a dlouhodobě se o nich diskutuje.
Na prvním místě jde o obavu ze ztráty příjmu. Kdo je poslán do izolace nebo do karantény a zároveň nemůže vykonávat svou práci z domova, je odkázán na nemocenskou, což při úplně ideálním průběhu události znamená deset dnů se zhruba polovičním příjmem. V Česku, kde 40 procentům domácností chybějí finanční rezervy na mimořádný výdaj ve výši 10 tisíc korun, je obava z covidového výpadku příjmu naprosto pochopitelná.
Jak ve své čerstvé analýze upozornil sociolog Daniel Prokop, zdaleka není řeč jen o nejnižších příjmových a sociálních skupinách. Kvůli povaze šíření nového koronaviru může kombinace izolace a karantény snadno zasáhnout i domácnost, u níž o chudobě nelze mluvit. Například klasická čtyřčlenná rodina se dvěma dětmi, v níž oba rodiče pobírají mediánovou mzdu kolem 30 tisíc hrubého měsíčně, se může při izolaci nebo karanténě obou rodičů ocitnout na hranici příjmové chudoby. Nemocenská je v Česku nastavena velmi přísně, faktický výpadek poloviny příjmu v případě nemoci staví Česko na chvost zemí OECD.
Nižší náhradu dostávají v nemoci například zaměstnanci v USA, v Koreji nebo v Británii, ale jak rovněž upozorňuje Prokop, v těchto zemích vlády neváhaly a pro karantény a izolace v důsledku covidu-19 zavedly mimořádné stimuly.
Za takových okolností je zcela nepochopitelné, že se debata o finanční motivaci k testování, hlášení kontaktů a dodržování karantény táhne už dlouhé měsíce. A bezmála trestuhodné, že když se konečně dostane na půdu tripartity, nedojde mezi vládou, odbory a zaměstnavateli ani k náznaku dohody.
Ministerstvo práce a sociálních věcí přišlo se třemi návrhy – buď platit lidem v karanténě (trvá obvykle 10 dnů) 250 korun denně k nemocenské navíc, nebo 500 korun, ale se stropem na předchozím průměrném výdělku, anebo zkrátka na určitý čas zvýšit nemocenskou tak, aby postiženým nespadly příjmy o polovinu, ale „jenom“ zhruba o pětinu. U všech variant lze najít pozitiva, se všemi lze také polemizovat. První varianta je nejlevnější, ale její motivační efekt rychle klesá s rostoucí výplatou. Druhá varianta dává více smyslu z pohledu motivace širších skupin, ale zase bude administrativně náročná, protože bonus bude potřeba složitě dopočítávat, aby konečný součet nepřesáhl běžný výdělek. Konečně vyšší nemocenská je administrativně nejelegantnější, ale pro stát také jednoznačně nejdražší řešení. Zatímco u prvních dvou možností je řeč o měsíčních nákladech v řádu nižších stamilionů korun, u vyšší nemocenské se počítá v miliardách.
Odbory se přiklánějí právě k poslední zmíněné cestě, budiž. Je to alespoň jasný postoj. Nepochopitelný je přístup zaměstnavatelů, kteří ústy šéfa Svazu průmyslu a dopravy Jaroslava Hanáka vzkázali, že jsou pro ně všechny tři varianty nepřijatelné, ačkoli stát tyto výdaje zaměstnavatelům kompenzuje. Kroutil se ostatně i dvojministr (rovněž průmyslu a dopravy) Havlíček, i když ten alespoň za vládu připouští, že nějaký systém motivace Česko potřebuje.
Argumenty jsou přitom dost mimoběžné. Havlíček například prohlásil, že „musíme vnímat“ nálady těch, kteří už covidovou karanténou prošli a teď budou naštvaní, když bude karanténa méně nevýhodná. Takže skutečnost, že stát něco doteď dělal špatně, se má stát argumentem proti tomu, aby to dělal lépe, protože by to mohlo pohoršit ty, s nimiž stát už dříve vymetl. Pěkné.
Hanák, ale také šéf Svazu obchodu a cestovního ruchu Tomáš Prouza zase argumentují možným zneužíváním vyšších příspěvků v karanténě. Což je zvláštní vzhledem k tomu, že ve všech třech navrhovaných variantách zaměstnanci v karanténě příjem klesá – jen o něco méně prudce než dřív. „Výhodné“ to není v žádném případě. Navíc o uvalení karantény rozhoduje hygiena, nejde o svobodné rozhodnutí zaměstnance. A její dodržování je v rámci možností kontrolováno a porušení podléhá nepříjemným trestům. Takže nějaký prostor pro odchody do „falešných“ karantén asi existuje, ale že by se z toho stal masový jev, toho skutečně není potřeba se bát.
Hanák dále správně upozornil, že Česko pořád málo testuje a že by mělo mnohem rychleji očkovat. To je obojí pravda, ale ani jedno z toho není argument proti motivování lidí hlásit kontakty a podrobovat se karanténě.
Testování, trasování a izolace nemocných i jejich kontaktů bude ještě několik měsíců naprosto zásadní zbraní proti šíření viru. V ideálním světě by její důsledné využívání mělo být doplněno efektivní očkovací kampaní. Kombinace těchto dvou nástrojů je nejrychlejší a nejefektivnější cestou ven z covidové mizérie.
V Česku ovšem dnes oba tyto nástroje hodně skřípou. Finanční příspěvek v karanténě by mohl alespoň jeden z nich trochu vylepšit.
Takovou příležitost by si vláda neměla nechat ujít, jakkoli platí, že už je hodně pozdě. Jak upozorňuje i Prokop v citované analýze, u mnoha lidí už se odmítání spolupráce se státem (tedy hygienou) mohlo vyvinout spíše v hodnotový postoj, než že by šlo čistě o ekonomické rozhodnutí.
Přesto by trasování mělo tuto šanci dostat, jinak si Česko svou cestu z covidového marasmu dál zbytečně prodlouží a prodraží.
