Článek
V sobotu ráno Ministerstvo zdravotnictví oznámilo další covidový rekord. Za pátek 3793 nových případů.
V sobotu večer se ukázalo, že účast v krajských volbách byla druhá nejvyšší v jejich dvacetileté historii: 37,95 procenta. (Takže skoro přesně počet nových případů děleno stem. Kdo by to ještě v sobotu ráno řekl?)
I pro autora tohoto článku, který tento týden věštil, že zájem o volby bude slabý, byla taková účast překvapením. Mýlil jsem se rád.
Země se víc jak půl roku pere s nákazou. Lidé přestávají utrácet a šetří na horší časy. Z donucení i z vlastního rozhodnutí omezují „volnočasové“ a jiné aktivity. Ruce, roušky, rozestupy, to mají v hlavě spíš než volební hesla. Pracují na dálku, spousta z nich čelí existenčním starostem. Že by je interesovaly zarouškované volby do krajských zastupitelstev, to se nezdálo úplně pravděpodobné. Konaly se o posledním víkendu před spuštěním opony nouzového stavu. Možná o posledním teplém víkendu v roce. A přece šli volit.
Vyšší účast byla jen v roce 2008, kdy Jiří Paroubek zmobilizoval proti zavedení poplatků ve zdravotnictví a výsledkem byla „oranžová tsunami“ tehdy opoziční sociální demokracie.
Tentokrát lidé přišli navzdory liduprázdným předvolebním náměstím, pokud se na nich vůbec nějaká setkání s voliči konala. Atmosféra v zemi se zdála rozčílená a tváří v tvář druhé vlně pandemie a očekávaným nesnázím ponurá. A přece šli lidé volit.
Vysvětlovat se to dá různými hypotézami, ale nejvýznamnější mi připadá tahle: Volby byly sice krajské, ale stranám – v čele s ANO – se je podařilo převléct do parlamentního kabátu. Znovu v nich – podobně jako ve zmíněném roce 2008 – hrála velkou roli celostátní témata a celostátní image partají. Počínaje billboardy, kde ANO zapojilo nejen neodmyslitelného Andreje Babiše, ale také nekandidující Alenou Schillerovou („Daně bez starostí“).
A samozřejmě, boj s koronavirem je celostátní téma par excellence. Roušky do schránek nebo příplatky k důchodům nepřicházely z krajů, ale z centra. Stejně tak centrum neslo hlavní odpovědnost za čísla nemocných, za sanitární opatření, za chaos a zbytečnou nejistotu. Červená mikina byla centrální. Kdežto výkony krajských politiků hrály v očích voličů jen malou roli, a to i v případě moravskoslezského Ivo Vondráka a středočeské Jaroslavy Pokorné Jermanové, máme-li jmenovat dva, kteří v epoše koronaviru zaujali.
Voliči jako by se už nemohli dočkat parlamentních voleb 2021. Chtěli se vyslovit už teď: děláte to dobře - děláte to špatně. Svízelná situace se tak nepromítla do apatie, ale naopak v lidech zvýšila volební apetit. V zemi se teď dějí velké věci – a voliči k tomu chtěli říct své. Překonali nepohodlí a přece šli volit.
Relativně vysoká účast – jen relativně, necelých 40 procent není ani v regionálních volbách žádný zázrak – je dobrou zprávou. Lidé nehodili politiku přes palubu, nejsou lhostejní k tomu, co se děje, kdo drží moc a jak ji používá. S tím musí mocní počítat.
