Článek
Debata o změnách českých daní neutichá. Za normálních okolností by se chtělo říct, že je to dobře, ale okolnosti normální nejsou. A tentokrát je v tom koronavirus úplně nevinně. Při daňovém experimentu hodném těch nejšílenějších vědců z gotických a hororových románů si tentokrát vystačí česká politická scéna úplně sama, virus nevirus.
Věc se – jak je notoricky známo – má tak, že ani třetího prosince nevíme, jaké budeme od ledna platit daně, mzdová oddělení ve firmách nevědí, jak budou od ledna počítat výplaty, a podnikatelé nevědí, kolik peněz po nich bude od ledna stát chtít. A také stát netuší, do jak velkého průšvihu začnou jeho finance od ledna padat.
To je samo o sobě tak šílená situace, že zdaleka nejrozumnější by bylo se na celé překopání daní těsně před koncem roku vykašlat, nechat Senát, ať zpackaný balíček vetuje, dát si pauzu a na východiska současné debaty navázat v klidu hned zkraje příštího roku.
Do toho předseda vlády neustále blouzní o tom, že snížená daňová sazba zvýší čistý příjem všem a předseda opoziční ODS z nějaké paralelní reality pěje chválu na návrat tradičního politického střetu:
Všimli jste si, že mě to tady teď nějak víc baví ;-). Je to tak! Jak by taky ne. Konečně zase ideový střet, konečně souboj pravice s levicí (byť různě maskovanou;-)), konečně zase náznak normální politiky!
— Petr Fiala (@P_Fiala) November 26, 2020
Část ekonomických analytiků chválí 130miliardový výpadek příjmů státního rozpočtu jako skvělou zprávu pro českou ekonomiku, zatímco jiní ekonomové si s děsem v očích mohou ukřičet hlasivky varováními před strukturálním kolapsem veřejných financí, a ještě jiní upozorňují na nespravedlivé rozložení výhod snížené sazby.
Velká část politiků ovšem ignoruje jedny, druhé i třetí a jako oslíci za mrkví fascinovaně kráčejí za politickým potenciálem nerozvité věty „Snižujeme daně“.
Aby debata náhodou nebyla málo absurdní, vstoupil do ní jako slon do karlovarské porcelánky prezident republiky, který oznámil ministryni financí, že bude daňový balíček vetovat, protože je rozpočtově neodpovědný kvůli zvýšení slevy na dani, a navíc neobsahuje dohodnuté omezení platnosti na dva roky.
„Omezení daňové změny na dva roky je uvedeno v důvodové zprávě jako politický závazek. Pan prezident věří panu premiérovi, že tento závazek dodrží,“ sdělil ještě 20. listopadu Seznam Zprávám hradní mluvčí Jiří Ovčáček. Důvěra ovšem prezidentovi dlouho nevydržela a už 1. prosince nad absencí dvouletého limitu „vyjádřil nespokojenost“.
Proč se prezident do daňových změn vložil zrovna takto, není úplně jasné. Hradní vyjádření je strohé a lze ho číst různě. Na jedné straně třeba jako podporu premiéra v jeho boji proti pirátské části daňové změny, která má výrazně zvýšit slevu na poplatníka – proti té se totiž hlava státu výslovně vymezila.
Ale vzhledem k tomu, že se v hradním prohlášení nepíše nic třeba o „současné podobě“ balíčku nebo o „podobě schválené Sněmovnou“, ale rovnou o vetu, mohla to být klidně i výhrůžka premiérovi, že jeho stěžejní legislativní krok, s nímž hodlá operovat před sněmovními volbami, mu neprojde, pokud nebude s Hradem počítat jako se silným hráčem. Stejně tak to mohl být vklad do nějaké širší hry, jinými slovy náznak, že prezidentův podpis pod změnou daní nebude zadarmo. Otázku, proč se prezident rozhodl ještě přitvrdit už tak kakofonickou daňovou muziku, v tuto chvíli nelze s jistotou zodpovědět.
Co se nicméně postupně vyjasňuje, je postoj Senátu. Je velmi nepravděpodobné, že senátoři zkrátka vyhoví Babišovi a vyškrtnou z balíčku vyšší slevu na poplatníka. Budou hledat nějakou kombinaci slevy a sazby, která nebude stát 130 miliard, a zároveň potvrdí důležitost horní komory v legislativním procesu a ukáže se, že senátoři mají víc rozumu než vláda a poslanci. Což v tomto případě skutečně nebude těžké.
Užitečný návod pro každého, kdo by se chtěl nad daněmi zamýšlet, vyrobila Národní rozpočtová rada. Její tabulka ukazuje rozpočtové výpadky při různých sazbách daně z hrubé mzdy v kombinaci s různými slevami na poplatníka. Vypadá takhle jednoduše:
Hospodářský výbor Senátu prozatím zapíchl prst do varianty 15procentní daně a zhruba 28tisícové slevy na poplatníka, ordinoval by tedy rozpočtu výpadek nikoli 130, ale „pouhých“ 100 miliard korun. Ministryni Alenu Schillerovou to nadchlo, protože 15 procent je pro hnutí ANO velmi zásadní fetiš, pro nějž je ochotné obětovat veřejné finance na oltář voleb. V Senátu ale ještě poběží debata a nedá se vyloučit, že konečná verze horní komory se bude více blížit středním hodnotám tabulky, například 17procentní sazbě a 28tisícové slevě – to je směšných 62 miliard, nekupte to!
Pořád platí, že pohyb sazby daně zaznamenají na svých výplatních páskách hlavně lépe vydělávající zaměstnanci, zatímco pětině nejméně vydělávajících nepřinese skoro nic. Zvyšování slevy na poplatníka naopak relativně více pocítí nízkopříjmové skupiny, zejména pokud je doprovázeno možností čerpat slevu na poplatníka i ve formě daňového bonusu.
Think tank IDEA propočítal náklady státu a jejich rozdělení mezi příjmové skupiny zaměstnanců pro různé zvažované varianty a navíc přidal jednu vlastní (sazby 19 a 27 procent, sleva 34 700 korun s možností překlopení do bonusu). V ní je necelých 44 miliard vypadlých státních příjmů téměř modelově rovnoměrně rozděleno mezi jednotlivé příjmové skupiny.
Původní návrh Andreje Babiše například poskytuje pětině nejméně vydělávajících pouhá 4 procenta z 83 miliard odhadnutých nákladů, kdežto za nejlépe vydělávající pětinou zaměstnanců jde 39 procent těchto nákladů.
Co nakonec senátoři příští týden vymyslí, je ve hvězdách, dohoda se teprve složitě rodí. Bylo by samozřejmě dobré, kdyby jejich návrh byl smysluplnější než to, co přišlo ze Sněmovny. Což je skoro jisté, protože laťka je v tuto chvíli nepodkročitelně nízko.
I kdyby byla ale verze Senátu sebekrásnější, nic to nemění na nepřijatelnosti situace, do níž vláda Česko svým daňovým šílenstvím dovedla. Totiž situace, v níž se měsíc před koncem roku žongluje s desítkami miliard výpadku státních příjmů v roce příštím, aniž by bylo zřetelné, co je cílem a účelem daňových změn – kromě líbivých hesel na předvolebních billboardech.
A to všechno na přelomu dvou krizových let, kdy není vůbec jasné, jak se bude země oklepávat z covidového náporu. Laboratoř doktora Frankensteina vypadá proti českému parlamentu jako pečlivě organizovaný prostor pedantického učence.
