Článek
Budoucí vládní koalice představila minulý týden koaliční smlouvu. Navzdory prohlášením o velkých změnách se část o zahraniční politice z velké části překrývá se stávající Koncepcí zahraniční politiky (2015). Dílčí inovace v koaliční smlouvě představují ambice revidovat vztahy s Ruskem a Čínou, zařazení Tchaj-wanu mezi demokratické partnery Česka ve východní Asii, a profesionalizace, modernizace a zefektivnění diplomatické služby. Příležitostí k inovacím je ale rozhodně víc – a to i pro konzervativní vládu.
Kontinuita je na jednu stranu dobrá zpráva. Dokládá, že přes všechny své kotrmelce, lavírování mezi přehnanou snaživostí a kverulantstvím ve vztahu k velmocem a lokálními geopolitickými melodramaty má česká zahraniční politika určité základní konstanty.
Revizi vztahů s Ruskem a Čínou není také třeba přeceňovat. S Ruskem jsou na bodu mrazu a zatímco od nové vlády nelze – z dobrých důvodů – čekat sypání popela na hlavu, od té ruské zase zelené ratolesti. V příštím volebním období nás tak čeká nanejvýš pomalá poziční hra o navyšování velikosti zastoupení.
Nekalému ruskému vlivu se Česko může bránit nejlépe tím, že do strategické diskuse v NATO a EU prosadí důraz na potřebu společně odolávat ruské toleranční válce a strategii testování, kterou Rusko jako revizionistická velmoc získává informace o světě, který chce měnit. A tím, že proti hybridním hrozbám postaví hybridní obranu v podobě kompetentního, komunikativního a důvěryhodného státu s institucemi, které jsou odolné a dokážou odstraňovat společenské zranitelnosti od zabezpečení kritické infrastruktury přes korupci k zanedbaným ekonomickým nerovnostem.
Čínské investice si do Česka dálnice nestaví – taky díky covidu – i bez vládních intervencí. Na trh s 5G sítěmi se Huawei prosadila méně než v mnoha zemích západní Evropy a o účasti v tendru na dostavbu Dukovan si – na rozdíl od Rosatomu do vrbětické kauzy – mohla čínská CGN nechat jenom zdát. Taiwanská veřejná diplomacie u nás slaví fenomenální úspěchy.
Pokud bude ale nová vláda víc mezinárodně tematizovat genocidní chování čínské vlády v Sin-ťiangu, pokud do své lidskoprávní politiky zapracuje jako téma nová rozhraní lidských práv a moderních technologií, ze kterých se rodí nové digitální diktatury, a pokud bude přistupovat obezřetně k mezinárodnímu exportu čínských sledovacích technologií, který je spojený s evidentními riziky a navíc legitimizuje sledovací praktiky v samotné Číně, bude to jenom dobře.
Uřídit globalizaci
Moderní, reformovanou diplomacii by si Česko zato zasloužilo. Diplomacii, která dokáže táhnout za jeden provaz ke společnému cíli, která dokáže propojovat znalosti svých lidí a využívat nezávislé expertizy, být flexibilní a projektově řízená. Diplomacii, která dovede trénovat na budoucnost a nenechávat se jí zaskočit, dovede získávat výhody v dnešním informačním prostředí a ne v něm lapat po dechu, zvládá strategickou komunikaci navenek a rychlou a efektivní komunikaci dovnitř. Diplomacii, ve které je kariérní růst nekompromisně zásluhový. Jenom tak už z ministerstva nebudou třeba odcházet talentovaní, mladší, ale už zkušení lidé, kteří mají tvořit základní pilíř každé organizace: střední management.
Zahraniční politika dávno není výsadou jednoho ministerstva. Proto potřebuje mezirezortní souhru. K jejímu dosažení by vláda měla přijmout strategii definující společné cíle a integrující nástroje působení navenek po vzoru britské fusion doctrine pro bezpečnost. Ministerstvo zahraničí by ji mělo garantovat a velvyslanci by měli zajišťovat její naplňování v teritoriích, kde působí. Standardem by měly být projektové mezirezortní týmy umožňující jednat v souhře a odbourávající rozdíly v kulturách těch institucí, které se na zahraniční politice podílejí.
Na konstantách záleží, stejně tak ale i na způsobech jejich udržování. Pokud se má česká zahraniční politika adaptovat na měnící se svět, musí setřást otřepaná zjednodušující schémata. Geopolitika je zpátky a transatlantická vazba je naše pojistka proti otřesům, které vyvolávají revizionistické mocnosti.
Není ale na věčné časy, mezinárodní organizace umírají – a ty regionální a bezpečnostní častěji než ostatní, i když občas pomalu a nenápadně. Jestli má vydržet, musíme podporovat – kontraintuitivně – i evropskou akceschopnost („autonomii“) v bezpečnosti a obraně. Stejně kontraintuitivně můžeme aspoň malým dílem přispět k oživení mechanismů kontroly zbrojení – právě proto, že v podmínkách současného napětí a mizejících norem mezinárodní spolupráce nemohou rovnováha moci a strategie odstrašení silou samy o sobě předcházet konfliktům, které se snadněji než jindy můžou vymknout z rukou.
Proti tomu naprosto intuitivní, a v koaliční smlouvě snad jenom neúmyslně opomenutý způsob, vyrovnávání se s geopolitickými otřesy, a základní národní zájem, je multilateralismus – soubor pravidel, norem a obecně uspořádání mezinárodní politiky na základě suverénní rovnosti a sebeurčení.
Když je mezinárodní právo napínáno a mezinárodní instituce slábnou nebo se z nich stávají bojiště, bránit třeba i drobnou prací fundamenty na pravidlech založeného mezinárodního uspořádání a povzbuzovat spolupráci v nových, ale důležitých oblastech jako vesmír nebo umělá inteligence, ve kterých máme mezinárodní renomé, je pro tento stát role jako dělaná.
Nakonec, jenom účinnou mezinárodní spoluprací je možné uřídit globalizaci a prolomit začarovaný kruh, ve kterém její negativní dopady dopadají nejvíc na skupiny, které potom mají tendenci podporovat populisty navrhující – naprosto nerealisticky – se od vnějšího světa odstřihnout; a účinné mezinárodní koordinaci tak chybí podpora zevnitř státu.
Boj s oteplováním je konzervativní
Geopolitika je zpět a my se s tím musíme inovativně vyrovnat. K zajištění bezpečnosti a prosperity potřebujeme ale udělat ještě zásadnější krok – svět za svými humny zásadněji reproblematizovat a do popředí posunout důležitá globální témata jako klima a biodiverzita nebo sociální spravedlnost.
Zahraniční politika musí podporovat mezinárodní spolupráci při zmírňování klimatických změn a jejich už nyní dramatických dopadů na globálních periferiích, kde přispívají k nestabilitě a konfliktu – i když jim pořád zdatně konkurují nízký sociekonomický rozvoj nebo neschopnost místních státních institucí. To je v tuto chvíli čistě konzervativní politika.
Sociální spravedlnost zní jako téma ryze progresivní. A taky je, zároveň nejde o nic než druhou stranu mince kosmopolitní vize světa vepsané do – v koaliční smlouvě skloňované – havlovské lidskoprávní politiky, kterou pomáháme lidem, jimž podmínky brání žít v spravedlivém a slušném politickém a společenském uspořádání. V případě rozvojové spolupráce by to mělo být ne almužnou, ale přenosem technologií, podporou vzdělání a budování udržitelných a spravedlivých ekonomik, ve kterých stojí za to žít spíš než živořit v táborech na evropské periferii nebo se vydávat do tmy na neklidné moře.
Stojí za to připomínat, a to i v souvislosti s dnešní humanitární krizí v Bělověži, slova Pavla Rychetského z letošní terezínské tryzny: „Pohled na mrtvé děti vyplavené spolu s rodiči na středomořské pláže obsazené evropskými turisty je pro naši civilizaci zahanbujícím mementem.“
Nová realpolitika
Můj malý návrh pro českou zahraniční politiku je postavit se čelem k světu. Netočit kormidlem, ale inovovat – diplomatický aparát a způsoby naplňování základních principů, které si zahraniční politika nese od obnovy demokratické státnosti, ale také nasměrovat pozornost k novým podstatným plánům globální politiky, od biosféry k nové, digitální velké stepi, která je dnes prostorem pro setkávání a vznik nových společenství mimo hranice tradičního státu, ale i kybernetické války a (hyper-)mediální reprodukce teroristického násilí.
Realpolitika znamená vidět, co je podstatné, a v národním zájmu potom dělat, co je možné. Stát čelem k světu znamená vnímavost k tomu, že jsme, chtě nechtě a řečeno s francouzským filosofem Bruno Latourem, součást jednoho společenství pozemského osudu – a taky k širokému horizontu našeho bytí, o kterém psal Václav Havel, k jehož odkazu se nová vláda v zahraniční politice hlásí. Toto společenství je alternativa globalisty prosazované hypermodernizace, která nebere ohled na starosti miliard obyvatel naší planety, ale i falešných řečí o tom, že stačí starat se jenom sami o sebe.
