Článek
Cesta ke vzniku Československa trvala desítky let a byla vydlážděna prací mnoha národních obrozenců, učenců, ale i drobných řemeslníků a rolníků. Těch, pro které český národ představoval hodnotu spojenou s kulturním a společenským vývojem komunity, s níž cítili sounáležitost.
Málo kladená otázka však zní, jaké byly ekonomické náklady mohutných politických a institucionálních změn, které následovaly po vzniku Československa. Kdo náklady nesl a kdo naopak profitoval? A jaké dlouhodobé nezamýšlené důsledky těchto změn můžeme identifikovat?
Prvním významným nákladem byla ztráta dynamiky hospodářství českých zemí. Jako malá otevřená ekonomika potřebovalo Československo vyvézt více než 30 procent své produkce v situaci prohlubujícího se protekcionismu u sousedů. Československo také, tak jako jiné nové evropské státy, provedlo takzvanou nostrifikaci. Během ní Čechoslováci nahradili zahraniční managementy a členy správních rad ve firmách, které měly sídlo mimo hranice nového státu (nejčastěji ve Vídni) a továrny v Československu. Nostrifikace se dotkla 234 firem, které byly také nuceny přenést svá sídla do Prahy, změnit jednací jazyk na češtinu a propustit ty zaměstnance, kteří se „slovem či skutkem“ postavili proti republice a jejímu zřízení. Vyhazov čekal i zaměstnance, kteří neovládali český jazyk. A akcionářské struktury se musely změnit ve prospěch Čechoslováků.
Daně a dluhy
Jako emancipační akt by to bylo snad ještě pochopitelné, kdyby se to provedlo rozumně. Jenže převažující formou nostrifikace byl odkup firem českými bankami v čele se Živnobankou. A to mělo dva zásadní důsledky. Jednak se banky zbavily téměř veškeré své hotovosti, takže jim potom chyběly prostředky na investice do odkoupených firem, ale i na jiné aktivity. A jednak kvůli nedostatku řídících pracovníků i kapitálu velká část nostrifikovaných firem brzy ukončila činnost. „Počeštěné“ fabriky tudíž generovaly minimální, nebo dokonce nulový příspěvek do státního rozpočtu. Daňové výnosy a jejich zdomácnění byly přitom hlavním argumentem těch, kteří nostrifikaci prosadili.
Velký náklad zrodu nového státu souvisel s nutností jej zaplatit. Rychle rostl státní dluh a také daně, které ho měly pokrýt. Daňové zatížení se přitom dotýkalo celé společnosti. Zatímco cenová hladina stoupla v prvních letech po válce devětkrát a koruna se znehodnotila sedmkrát, daňová zátěž stoupla desetkrát.
Ve srovnání s okolními zeměmi byla daňová zátěž československého poplatníka vysoká. Samozřejmě že lid řešil situaci zhusta tím, že daně neplatil. Z roku na rok hbitě narůstaly daňové nedoplatky. Stát totiž nebyl schopný vysoké daně vybírat a zároveň soustavně překračoval naplánované výdaje na svůj provoz. Při započtení municipálních výdajů stát po celé meziválečné dvacetiletí přerozděloval 35 až 50 procent HDP.
Hlavním zdrojem mohutných výdajů a následných potíží s rozpočtovými deficity přitom nebyly ani tak sociální nebo obranné výdaje, jak bychom možná očekávali na základě školských znalostí dějepisu. Byly to státní podniky a jejich přebujelý byrokratický aparát. Československo mělo nejvíce státních podniků v Evropě. Patřila k nim nejen tisková agentura, zbrojovky či státní mincovna, ale také státní lesy a statky, několik státních monopolů včetně tabákového, státní báňské a hutní závody, státní lázně – a samozřejmě pošta a železnice. Podstatnou položku mezi výdaji podniků přitom nepředstavovaly investiční výdaje, nýbrž výdaje čistě provozní, administrativní.
Republika bez potravin
Cenou za vytouženou nezávislost byla také ztráta soběstačnosti v zásobování potravinami. Už v roce 1924 se Československo dostalo na špici evropských zemí v objemech dovozu základních zemědělských komodit. Po válce se totiž výrazně propadly ceny zemědělských produktů na světových trzích v důsledku zvětšení osevních ploch, nástupu mechanizace a intenzifikace zemědělské výroby. Ale rychle a zásadně se proměnily také stravovací návyky, což vedlo ke změně ve struktuře poptávky.
Na to všechno československé zemědělství nedokázalo reagovat, protože mu scházel kapitál v důsledku zmíněné nostrifikace a také provedené pozemkové reformy. Ne že by pozemková reforma proběhla jenom v Československu. Proběhla v dalších 22 státech Evropy. Ale v Československu bylo zabráno a rozdrobeno bezkonkurenčně nejvíce zemědělské půdy – čtyři miliony hektarů, tedy celá třetina veškeré půdy.
Problémem československé reformy bylo, že proces přerozdělování zabrané půdy trval dvacet let a část půdy kvůli tomu zůstávala dlouhodobě neobdělávaná. Půda se také novým nabyvatelům přidělovala za úhradu a drobní či střední zemědělci už potom neměli dost peněz na investice. Na malých výměrách nedokázali konkurenceschopně produkovat pro trh, brzy upadali do platební neschopnosti a stávali se závislými na státní sociální síti. Ta byla sice z dobového pohledu velmi moderní, ale přece jen příliš slabá a na rolníky a zemědělce prakticky nepamatovala.
A kdo na vzniku státu naopak profitoval? Především noví čeští vlastníci a managementy i členové správních a dozorčích rad nostrifikovaných firem. Ředitelé a náměstci velkých bank, kteří nostrifikaci jednotlivých firem řídili a vstoupili prakticky do každé z nich.
A zle se nevedlo ani novým velkým vlastníkům půdy získané v pozemkové reformě. Mezi vítězi se jasně rýsují hlavně ti, kteří získali až dva tisíce hektarů, ač zákonná hranice pro zábor půdy byla 150 hektarů. Šlo především o poslance, senátory a členy jejich klientelistických sítí. Ti jsou identifikovatelní jméno po jménu: členové parlamentních politických stran a vysocí státní úředníci, moderní mnohoobročníci, kteří kromě toho, že se stali velkostatkáři, zasedli ještě ve správních radách desítek státních, polostátních nebo soukromých firem, bank a pojišťoven. Mimo toto velké dělení zůstali komunističtí poslanci, kteří žádné takové pozice nedostali. Jejich chvíle přišla o třicet let později a všem svým dřívějším rivalům (i celému státu) to pěkně spočítali.
Samé otázky
Přijmeme-li myšlenku, že každá institucionální změna má dlouhodobé následky, musíme se ptát:
Co když slabá kondice zemědělství vyvolaná pozemkovou reformou byla důvodem, proč hospodářská krize začala v Československu jako krize agrární a proč měla velmi hluboký a dlouhý průběh s nejdramatičtějšími důsledky v českém pohraničí osídleném německou menšinou?
Co když „národnostně“ české banky, tak úspěšné v nostrifikaci, byly jen bílými koňmi rakouských a německých akcionářů, a proto germanizace po březnu 1939, jejíž součástí bylo i převzetí kapitálových podílů ve firmách, proběhla tak hladce?
Co když široký sektor státních podniků byl jedním z důvodů, proč bylo tak snadné nejen zapojení československé ekonomiky do hospodářství třetí říše, ale také přebírání moci komunisty po roce 1945?
Co když bezprecedentní majetkové zásahy v průběhu pozemkové reformy a nostrifikace otřásly povědomím o nedotknutelnosti soukromého vlastnictví natolik, že připravily prostor pro jeho úplnou likvidaci?
U prvních tří otázek zní odpověď jednoznačně ano. U poslední se stejná odpověď intuitivně vnucuje, ale zatím chybějí důkazy. Nový stát prostě nestačí pouze namalovat na mapu v jeho nových hranicích. Je nutné jej také promyslet a spočítat.
