Článek
„Znal jsem chlápka, co spadnul z desetipatrového domu. A jak padal, lidé v každém patře ho slyšeli, jak říká: Zatím je to dobré!“ Vtip proslavený chlapáckým podáním Steva McQueena v Sedmi statečných čím dál víc připomíná nejen fiskální politiku české vlády, ale celou debatu o českých veřejných financích.
Pandemie společně se způsobem, jakým se k ní postavila česká vláda, zaťaly do českých futer nikdy nevídanou sekyru. Ekonomové i úředníci na Ministerstvu financí se ze dne na den učili počítat tuzemské deficity státního rozpočtu ve stovkách miliard a úroveň veřejného dluhu v nízkých bilionech.
Mnozí se průběžně snaží bít na poplach. „Nevím, jestli si všichni dostatečně uvědomují, co se během tří let stane. Že vzroste podíl veřejného dluhu na hrubém domácím produktu o polovinu: z 30 na téměř 45 procent. To je za tak krátkou dobu raketový nárůst, a pokud bychom tento trend prodloužili, tak je to už kritická věc,“ říkal například už v prosinci loňského roku v rozhovoru pro Aktuálně.cz viceguvernér centrální banky Marek Mora. Připomeňme, že to bylo ještě před schválením šíleného „daňového balíčku“, který výkon onoho raketového motoru ještě výrazně navýšil.
Raiffeisenbank nyní vydala čerstvou analýzu, v níž opět varuje před stavem českých veřejných financí. Upozorňuje, že české tempo zadlužování bylo v prvním čtvrtletí letošního roku druhé nejvyšší v EU (po Kypru), přičemž s covidovým šokem souvisela nanejvýš polovina nárůstu výdajů státu. „Stejně, nebo spíše ještě více alarmující je pak rozevření nůžek mezi příjmy a výdaji státu, které loni bylo nejširší od roku 2003 a hladce překonalo i mezeru způsobenou globální finanční krizí,“ píší analytici Raiffeisenbank. Konkrétně v roce 2020 vybral stát částku odpovídající 41,3 procentům výkonu celé ekonomiky, zatímco výdaje odpovídaly 47,5 procentu HDP.
Kromě varování (nijak nových, vesměs známých z mnoha dalších materiálů včetně těch od Národní rozpočtové rady) přidávají analytici i několik návrhů řešení, z nichž za nejrozumnější považují model strukturálně vyrovnaného rozpočtu. Jednoduše řečeno jde o model hospodaření, v němž běžné (provozní) státní výdaje nepřesáhnou běžné státní příjmy, zatímco příjmy a výdaje kapitálové budou společně s částí evropských fondů sloužit státu k investiční aktivitě a vyrovnávání výkyvů ekonomického cyklu.
Přidávají i několik konkrétních návrhů, kde by měl stát šetřit a zvyšovat příjmy. „Zlaté pravidlo konsolidace“, podle nějž se dvě třetiny částky potřebné k ozdravení veřejných financí najdou v úsporách a třetina ve zvýšených příjmech státu, nelze podle analýzy „vzhledem k akutnosti situace, časové tísni a riziku ochlazení růstu ekonomiky“ použít. Navrhují proto přechodné, nikoli nevýznamné zvýšení daní přibližně na úroveň před takzvaným zrušením superhrubé mzdy (20 až 21 procent) a zvýšení daňové progrese. Nicméně jako s kompenzací také přicházejí s návrhem na snížení sociálního pojištění hrazeného zaměstnavatelem o dva procentní body. Výsledkem by měl být přínos státní kase zhruba 74 miliard korun (110 miliard přidá vyšší daňová sazba, 36 miliard odebere snížené pojistné).
Jsou tu i další návrhy na obou účetních stranách rozpočtu, ale podstatná je jiná věc – jak málo tato i mnohé podobné analýzy rezonují v předvolební politické a veřejné debatě, jíž by naopak měly udávat tón. Měly by vyvolávat kritiku, protinávrhy, předvolební debata by se měla točit vlastně jenom kolem toho, jak Česko vrátit na trajektorii evropských rozpočtových premiantů. Neděje se. Zatímco reálně hrozí, že Česko za tři roky zakopne o dluhovou brzdu a pak bude konsolidovat takříkajíc „na krev“, ovládají předvolební debatu podivné agendy od ideologizace zmrzliny po migraci a lithium.
Hlavní argumenty politiků v čele s ministryní financí za ANO, proč není nutné se stavem veřejných financí zásadně zabývat, jsou dva. První zní, že mezinárodní investoři Česku nadále věří. Druhý, že Česko má z minulých let dostatečný polštář, aby si vyšší zadlužení mohlo dovolit. Oba tyto argumenty jsou validní jen částečně.
Ano, rating Česka se v poslední době nehorší. Agentura Moody's sice přišla s mírným varováním, které se týkalo právě nedostatků v plánech návratu k normálnímu hospodaření, ale rating Česku ponechala stejně jako ostatní klíčoví hráči. Jenže je dobré mít na paměti, že Česku také nehrozí bankrot z roku na rok. Desetiletý horizont, který investory do státních dluhopisů zajímá nejčastěji, je v tuto chvíli pořád poměrně růžový. Tedy v tom smyslu, že pravděpodobnost, že stát bude za deset let schopen dostát svým závazkům, je vysoká. A nic jiného investory nezajímá. Podle všech projekcí se ale české veřejné finance bez potřebných reforem ocitnou pod největším tlakem během první půlky třicátých let, takže už za rok nebo za dva může být pohled ratingových agentur úplně jiný.
Je také pravděpodobné, že analytici těchto agentur čekají s případným přehodnocením českých vyhlídek na výsledek letošních sněmovních voleb a program nové vlády, který o budoucnosti našich veřejných financí dost napoví. Z předvolebních programů pochopitelně moc chytří nejsou. Kandidující strany téma buď ignorují, nebo jej v programech uvádějí jen tak z povinnosti bez konkrétních závazků a v předvolebním šumu se mu spíš vyhýbají. Takže z dnešních ratingů hluboko v investičním pásmu se mohou za rok nebo rok a půl stát mnohem „adrenalinovější“ hodnocení. A čím víc bude politická scéna dluh a rozpočtové deficity ignorovat, tím větší je pravděpodobnost, že se to skutečně stane.
Druhý argument obvykle zní, že „Česko si to může dovolit“. Je pravda, že příznivý ekonomický vývoj a občas i rozumná vládní politika v době mezi finanční krizí a pandemií skutečně vytvořily určitý polštář, do nějž mohlo Česko po covidu upadnout. V takovém případě se ale očekává, že po pádu se z něj zase zvedneme a v lepších časech jej patřičně načechráme pro případ pádu dalšího. Vládě Andreje Babiše se ale v měkkém polštáři velmi zalíbilo a místo vydechnutí a návratu na nohy se v něm začala labužnicky válet a pohodlné ležení se jala považovat za nový standard.
Jinými slovy se stamiliardovými deficity Ministerstvo financí počítá nejen ještě letos, ale i v následujících několika letech bez ohledu na existenci dluhové brzdy. Tu lze ostatně prostou sněmovní většinou odsunout z dnešních 55 procent HDP do „bezpečnějších“ pásem, což bude rovněž mimořádně špatný signál pro finanční trhy. Místo hledání úspor vláda zatěžuje české finance dalšími a dalšími strukturálními závažími od nesčetných nadzákonných valorizací penzí po poslední sporné, ale o to velkorysejší zvyšování plateb do zdravotního pojištění.
Jako by si vláda skutečně chtěla užít pobyt v onom dluhovém polštáři až do posledního peříčka, dokud jej postupně tloustnoucí stát nevylisuje až na úplnou placku. A pak? No pak se uvidí, ale to už bude zcela jistě starost někoho jiného než dnešních i příštích ministrů. Jak říkal McQueenův chlápek, zatím je to dobré!
