Článek
„Rezort školství je pro nás prioritou, protože bez kvalitního školství nemá národ budoucnost. Investice do našich dětí jsou investicí do naší budoucnosti. Kvalitní školství chápeme jako školství otevřené, dostupné a profesionální.“
Tak začíná kapitola Vzdělávání, věda a výzkum v zaprášené brožuře s názvem Programové prohlášení vlády. Pokud jde o školství, pandemie tento zásadní dokument prověřila obzvlášť důkladně. Je z něj cár papíru.
Slova „priorita“, „budoucnost“ a „investice do našich dětí“ jsou samozřejmě v rozporu s tím, že české školy jsou v Evropě zavřené nejdéle. A jejich otevírání jde vládě jako psovi pastva.
Úterní informace zní, že školám – těm, které už smějí obnovit kontaktní vyučování – koncem příštího týdne dojdou zásoby antigenních testů. Výběrové řízení na nové Správa státních hmotných rezerv zrušila a žádné další testy pro školy na skladě nemá. To je jen další ilustrací, jakou prioritou návrat do škol ve skutečnosti je. Vypadá to spíš jako anti-priorita.
Člověk by čekal, že minimálně ministr školství a jeho tým budou od rána do večera bít na poplach. Že Robert Plaga nesleze z obrazovek a sociálních sítí, bude křičet, že takhle to dál nejde, hrozit rezignací, anebo že ji odnese premiérovi na stůl. Že reprezentanti školství budou tvrdě hájit zájmy vzdělávání, vysvětlovat, argumentovat, šermovat aplikacemi a QR kódy, tlačit na pilu, jako to dělají například reprezentanti podnikatelů. Ale kdeže.
Školství si o svou „vstupenku do normálu“ neumí ani pořádně říci. Natož aby ji prosadilo.
Navzdory neustálým řečem o budoucnosti národa, za které si nic nekoupíme, zůstává vzdělávání v submisivním postavení. Ve vládě dominují silové ekonomické resorty ztělesňované vedle Andreje Babiše Alenou Schillerovou a Karlem Havlíčkem. Školství se tiše krčí v koutku.
Tohle nejde jen za Robertem Plagou. Už dávno se navzdory hlasitým proklamacím ustálil tichý politický konsensus, že školství není až tak důležité, ministerstvo a ministr školství není těžká váha.
Na školství se nedají sbírat politické body jako na dálnicích nebo důchodech. Když už se slibuje, že učitelé dostanou přidáno, stačí na to billboardy s premiérem. Školství je politicky nevděčné portfolio, kde se výkony nevykazují slovy „rekordní“, „masivní“ a „našli jsme peníze“. Jde tu hlavně o „dobrou správu“ a „péči“, takže o hodnoty, které společnost dlouhodobě podceňuje.
Chybí myšlení, podle nějž nemusí všechno jen „růst“, ale „dobře být“ také není vůbec málo. Jeho nedostatek tragicky poznamenává oblasti, kde se skutečný výsledek pozná až za dlouho a které se nedají popsat tak snadným měřením. Jako je právě školství. A jeho devastace mnohaměsíčním zrušením kontaktní výuky. Taková situace vůbec nemá v naší historii obdoby. A vláda krčí rameny. A my vlastně také.
Zlomit tento handicap je nad síly jednoho ministra. Tím spíš, když je jeho pozice ve vládě vachrlatá jako ta Plagova. I to je jeden z důvodů, proč je školství tak bito. Není to ale alibi a omluva toho, že se Plaga nesnaží víc.
Naladění vůči „prioritě školství“ nechtěně vystihl epidemiolog Petr Smejkal, když na otázku „Ale proč se nemohou vrátit do lavic alespoň gymnazisté? Na ty se zapomnělo?“ odpověděl: „Pro mě osobně by to byla priorita. Materiál ministerstva školství počítá s gymnázii a vysokými školami až poté, co se ukáže, že všechny fáze návratu dětí do škol dopadly úspěšně a nezměnily trend slábnutí epidemie. Nečekám, že k tomu dojde dříve než se uvolní další oblasti. Tlak na uvolňování jinde než ve školách bude velký.“
Přesně tak: Budoucnost národa je ve školství – anebo taky v divácích na fotbalových stadionech a ve službách péče o tělo v režimu jeden na jednoho. Tak se s tím smiřte, vzkazuje vláda.
