Článek
Už teď je evidentní, že tokijské hry budou zcela bezprecedentní. A nebude to díky překonávání rekordních zápisů, ale kvůli dosud nepoznané atmosféře olympiády duchů, her bez diváků v labyrintu nekonečných odběrů a bohužel, pozitivních testů na covid-19.
Hry letní olympiády ještě ani nezačaly, a Česká republika už je v tabulce národů na vedoucí pozici. Žel jde o žebříček výprav podle počtu pozitivně testovaných na celoplanetární, o rok odložené akci, jejiž konání do poslední chvíle visí na vlásku.
Coubertinovo „Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se“, je v případě Tokia obzvlášť relevantní. Síto je totiž skutečně nemilosrdné. Být ve své disciplíně dost dobrý, aby se člověk kvalifikoval. Nezranit se. Neonemocnět před odletem. Nenakazit se během letu do japonské metropole – mrk, mrk. Projít všemi byrokratickými procedurami. A hlavně projít testy prováděnými s japonskou pečlivostí a důsledností.
S ohledem na rozšířenou praxi užívání nedovolených podpůrných prostředků škarohlídi dlouhá léta tvrdili, že se o držitelích medailí rozhoduje spíše v dopingových laboratořích než na sportovištích. O držitelích tokijských vzácných kovů se také spolurozhodne v laboratořích. V těch covidových.
Už teď se vším smutkem víme, že se mezi držitele vzácných kovů nezařadí české beachvolejbalové páry. Sportovci jsou připravováni a připraveni na to, že špatně došlápnou a podvrtnou si kotník. Ale že se vám velký sportovní, ba životní sen rozplyne kvůli tomu, že si špatně sednete v letadle? S tím se budou vyrovnávat dlouho, pokud to vůbec dokážou.
Po Českém olympijském výboru se nechtělo nic jiného než vytvořit covidovou „bublinu“ a dopravit sportovce a realizační tým bezpečně do Tokia. To se nepodařilo. Jistě, stoprocentní ochrana proti záludné breberce prostě neexistuje. Ale učinil ČOV skutečně vše, co mohl, aby minimalizoval rizika? Nemyslím si.
Vzít dobrovolně nenaočkovaného doktora Voráčka na palubu olympijského letu byla hrubá chyba, byť nemůžeme s jistotou tvrdit, že právě on byl českým olympijským „pacientem nula“. Stejnou hrubkou bylo, že se na palubě speciálu letícího 16. července na Dálný východ houfně sundávaly roušky a respirátory, což by se u komerčního letu, jemuž se chtěl ČOV úmyslně vyhnout, stalo jen stěží. Tam by stevard neukázněného cestujícího v řádu vteřin okřikl. Také nechápu, proč se v mohutném airbusu oněch 42 cestujících nerozptýlilo po kabině a proč sportovci nebyli usazeni na opačném konci stroje než zbytek týmu.
Hry nebudou rozpačité a smutné jen pro českou výpravu. Olympiáda se odehraje bez diváků, zahraničních i domácích, v zemi, kde se veřejnost v posledních týdnech postavila ve světle vývoje nákazy velkou většinou proti jejímu konání. Stupeň nadšení a japonské národní hrdosti je ve srovnání s rokem 1964 takřka nulový.
Když velká národní automobilka zastaví vysílání reklam na svůj vozový park, které si za desítky milionů zakoupila, když se premiér země distancuje od akce tím, že odmítne přijít na zahajovací ceremoniál, když režiséra ceremoniálu 48 hodin před zahájením vyhodíte, zbude vám z globální sportovní akce jakýsi hybrid, emoční paskvil.
Olympiáda má spojovat, budovat nové známosti a přátelství. V Tokiu přes neprůhledné plexisklo ani nevidíte, kdo sedí naproti vám u stolu. Budu mít hodně velký problém se pro takovou akci nadchnout a asi nebudu sám. Japoncům se hry ještě před vypuknutím pandemie brutálně prodražily, takže jejich úplné zrušení by byl strašně drahý špás. Možná teď přesto trpce litují, že to loni radši úplně neodpískali.
