Boj proti oteplování planety přerůstá v hysterii

„Uhlí, ropa, plyn – patří do dějin,“ píší studenti na plakáty při demonstracích. „Uhlí musí zůstat pod zemí, protože to je historie. Existují jiné, lepší, obnovitelné zdroje, jež jsou bezpečnější a které nás nezabíjejí,“ vysvětluje v rozhovoru pro Seznam student AVU Tadeáš Pochman, účastník listopadových stávek na Karlově univerzitě.

Všechny české uhelné elektrárny by se podle něj měly pozavírat do roku 2025. Stačí chtít.

A nejen to. Protiuhelné hnutí jde tak daleko, že neváhá kriminalizovat podnikání v klasické energetice.

Majitel mosteckých uhelných dolů Pavel Tykač by měl jít podle části českých vysokoškoláků rovnou do vězení.

„Ten člověk je zodpovědný za spoustu životů v této zemi i na celé planetě. Podle nás je to vrah, patří do pekla a do vězení,“ říká student malířství Pochman. Není prý zrovna expert na trestní právo, ale „logika v tom určitě je“.

Obavy z klimatické změny se začínají měnit v klimatickou hysterii. Někde to zavání rovnou klimatickým šílenstvím.

Zběsilý boj proti uhlí je zbytečný. Ještě za ně totiž pořád nemáme adekvátní náhradu. Obnovitelné zdroje nás zatím nespasí. Jadernou elektrárnu sice chystáme, ale přípravy jsou úplně na začátku. Vůbec nevíme, kdy bude hotová.

Dočasnou náhradou za uhlí se stanou plynové elektrárny. Mohou překlenout dobu, než se na trh dostanou očekávané lepší technologie. Jsou ale nepopulární. Studenti posílají do dějin kompletně „uhlí-ropu-plyn“. Plynové zdroje nejsou bezemisní, jsou „jen“ čistší než uhlí. Vyšší spotřeba plynu zvyšuje obchodní závislost Evropy na Rusku. A není jasné, co se bude dít s cenou plynu…

V Česku se dnes z uhlí vyrábí přes 40 procent elektřiny. Dvě jaderné elektrárny v Dukovanech a Temelíně pokrývají další třetinu.

Obnovitelné zdroje se i přes masivní podporu z veřejných rozpočtů podle statistik Ministerstva průmyslu podílejí na výrobě elektřiny z pouhých 11 procent. A to i přesto, že dotace na ně dosahuje už od začátku této dekády kolem 44 miliard korun ročně.

Mimochodem – výrobu energie z obnovitelných zdrojů u nás z naprosté většiny, asi z 80 procent, představuje spalování biomasy. Ta je zrovna v kurzu, protože stovky malých i velkých kotelen o sto šest pálí kalamitní kůrovcové dřevo. Je otázka, jestli po skončení kalamity bude biomasy pro energetiku dost a nebude se muset ve velkém vozit odněkud z ciziny. Ale to zatím nechme stranou.

Soláry a větrníky, v něž ekologové dnes vkládají největší naděje, mají pro českou energetiku pořád zanedbatelný význam. To se v dohledné době nezmění, protože se za tržních podmínek do jejich budování zatím investoři nehrnou. Nevyplácí se to. A investice tažené přehnanými dotacemi se nám už jednou krutě nevyplatily.

Jistě, zelené zdroje procházejí prudkým technologickým vývojem. Solární panely od počátku této dekády zlevnily zhruba o 90 procent. V Evropě se objevují první fotovoltaické projekty, které se obejdou bez dotací. První tuzemskou sluneční elektrárnu o kapacitě 200 kW bez jakékoliv veřejné podpory postavila letos v Moravském Písku firma Solar Global. (Na sousední stejně velkou instalaci už ale o dotaci žádala.)

Možnosti fotovoltaiky dobře ilustruje čerstvý příklad z Prostějova. Tam si letos nechalo namontovat na střechu solární panely sportovní centrum Domu dětí a mládeže. Celkem 108 panelů o kapacitě necelých 30 kilowatt přišlo na 817 tisíc korun.

Město je pořídilo bez dotace a počítá s návratností do šesti let. Vypadá to nadějně. Ovšem instalace skoro za milion pokryje sportovnímu centru jen šestinu jeho roční spotřeby. Sportovci i dál budou muset spoléhat na elektřinu ze sítě, která ze dvou pětin pochází z uhlí. Mimo jiné z uhlí od Tykače.

Po solárním boomu z let 2009 a 2010 u nás vyrostly solární parky o kapacitě temelínské jaderky, tedy zhruba 2000 megawatt. Daní za to je každoroční solární podpora z kapes občanů blížící se 30 miliardám korun.

Ovšem zatímco Temelín vyrobí ročně kolem 15 terawatthodin elektřiny, všechny domácí soláry loni vykázaly výrobu jen něco přes dvě TWh. Nebo jinak: z jednoho instalovaného megawattu na fotovoltaice jsme loni získali 6,62krát méně než z megawattu na jaderce.

Solárů u nás v posledních letech ale přibývá. Jde vesměs o malé instalace, které nemohou celkovou energetickou bilanci zásadně změnit. Většina projektů vzniká navíc pořád díky tomu, že je dotačně podporuje stát – i když dnes rozumnější formou, než v době přepálené solární blamáže před deseti lety.

Sluneční technologie má určitě perspektivu. Komora obnovitelných zdrojů předpokládá zvýšení solární kapacity u nás do deseti let asi na 3,5násobek současného stavu. Vzhledem k nižší výtěžnosti solárních panelů to ale pořád bude doplněk, nikoliv základ české energetiky.

Podobně je to s větrníky. I tady vidí investoři nevyužitý potenciál, výkonnost navíc vypadá o něco lépe než v případě solárů. Průměrná výroba z jednoho MW instalovaného výkonu větrníků u nás byla loni proti jaderkám jen zhruba 3,5krát menší.

Jenomže Česko nemá pro stavby větrníků takové podmínky jako přímořské státy. Jejich kapacita u nás je jen něco přes 315 MW a dodávky do sítě loni činily jen něco přes půl terawatthodiny. Prostě zlomek toho, co potřebujeme.

Takže zpátky do reality: K zavírání špinavých uhelných elektráren u nás nepochybně dojde. Zatím se to dá dělat bez náhrady – Česko je velkým vývozcem elektřiny, loni exportovalo skoro 14 TWh – tedy výkon celé jedné své jaderky nebo také 19 procent své roční domácí spotřeby.

Ovšem už v příštím roce chce ČEZ začít odstavovat první zastaralé uhelné zdroje. Výrobní možnosti půjdou rychle dolů. Jen nenáviděné Počerady, největší znečišťovatel skleníkovými plyny u nás, pokrývají osm procent roční spotřeby. Skončí nejpozději za pět let.

Rezerva, kterou představuje export, se rychle vyčerpá. Navíc spotřeba elektřiny mírně, ale setrvale roste – loni podle ERÚ zhruba o 0,2 procenta. A s nástupem elektromobility bude poptávka po elektřině rychle sílit.

Pak je tu cena. Zelené technologie zatím elektřinu pořád ještě zdražují. Ne náhodou mají nejdražší elektřinu v Evropě Němci, kde je občanská podpora obnovitelných zdrojů mimořádně vysoká a kde se do solárů, větrníků, biomasy a bioplynu investují velké peníze.

Odchod od uhlí se nedá provést bezhlavě. Musíme za něj mít náhradu. Ta náhrada musí být pro společnost cenově únosná.

A ještě jedno důležité číslo: Celá Evropa se dnes na globálním znečištění skleníkovými plyny podílí necelými deseti procenty.

Její nákladná snaha o přechod k čistým technologiím má na celosvětovou produkci emisí mizivý dopad. Jde jen o gesto, které má zapůsobit na největší světové znečišťovatele, jimiž jsou Čína, Indie a další obří rozvíjející se trhy.

Jejich rozvoj fosilní energetiky ale asi dobrým příkladem nezvrátíme. Asie zatím kopíruje evropskou a americkou průmyslovou revoluci. Afrika se nejspíš brzy vydá podobnou cestou. Ekonomický rozvoj na planetě je zatím pořád automaticky provázen rostoucím znečištěním.

Může bohatá Evropa diktovat rozvojovému světu průmyslovou zdrženlivost? Těžko. A draze placená, byť příkladná evropská snaha o emisní brzdu planetu před oteplováním nezachrání.

Znamená to, že svět čeká zkáza? Ne, část řešení je ve změně životního stylu konzumní společnosti, která může přijmout jiné hodnoty a nehnat se za spotřebou, jež vyčerpává planetární zdroje. Možná. Hlavně se to lidem nedá vnutit.

Daleko pravděpodobnější cesta ke spáse spočívá v technologickém rozvoji. Podaří-li se vyřešit třeba skladování energie, stoupne mnohonásobně výkonnost solárních či větrných zdrojů a jejich masový rozvoj potáhne prostá ekonomika. Klesne-li cena vodíkových aut natolik, aby si je mohli kupovat Češi s průměrným platem, klesnou i emise v dopravě na minimum. A tak dál.

Technická řešení budoucnosti má v rukou právě generace mladých, kteří dnes demonstrují za klimatickou revoluci. Věřím, že to zvládnou. Pokud tedy nepřestanou kvůli stávkám a demonstracím aspoň občas chodit do školy.