Článek
Krajské volby se uskuteční začátkem října, avšak letmý pohled kolem nás tomu prakticky vůbec neodpovídá. Některé strany přestřelily začátek a nyní se jen plahočí do konce (Trikolóra), jiné mají kampaň jen velmi decentní, nebo vyloženě kontaktní (ODS, Piráti), a ANO dokonce s pořádným kobercovým náletem na voliče ani nezačalo. Ty tam jsou doby, kdy opozice pojímala krajské volby jako svého druhu referendum o aktuální vládě a do voličů tlačila témata horem spodem už od jara.
Příčin letošních ospalých kampaní může být několik. Svou roli jistě sehrála epidemie covidu, která pracně chystané strategie poslala do stoupy a na nové nezbyl moc čas. Vidíme to právě na případu Trikolóry, která existenci lockdownu i smrtící pandemie v uplynulých měsících velmi sebevědomě vytěsnila. Strany jistě kalkulují i s tím, že při případné větší či menší ekonomické krizi se budou všechny kačky hodit spíše na kampaně do Poslanecké sněmovny, kam se volí příští rok.
Dalším faktorem však může být i skutečnost, že co do významu jsou krajské volby tím nejzbytečnějším volebním kláním, které v Česku máme. Nepočítáme-li Evropský parlament, který strany i voliči považují hlavně za dobře placenou trafiku pro politiky, kteří jsou natolik „toxičtí“, že je potřeba je poslat co nejdál (Jiří Pospíšil ví, o čem mluvím).
Brusel i české kraje toho mají přitom společného více – lidé nerozumí jejich účelu, nemají informace, co se tam děje. Možná jsou to důležité záležitosti, ale jsou mnohem vzdálenější než komunální věci na radnicích a magistrátech, případně se netěší takové mediální pozornosti jako ty ve Sněmovně.
Mnozí lidé si horko těžko vzpomenou na jméno svého hejtmana či hejtmanky, ačkoliv jde o člověka, který sedí na několikamiliardovém balíku peněz. Kraje mají důležitou agendu, ale zkrátka nikoho nezajímají, na což strany vždycky hřešily. Účty stačilo skládat jednou za čtyři roky, nikoliv průběžně, a jinak je po celou dobu zhasnuto.
Kupříkladu existenci jihomoravského hejtmana Šimka tak hnutí ANO úspěšně tajilo poslední čtyři roky a nic nenaznačuje, že v tom chtějí přestat. A v jiných krajích to není o moc větší sláva. Jihočeská hejtmanka Ivana Stráská z ČSSD neměla po celé tři roky ve funkci oficiální účet na sociálních sítích, což je v dnešní době prakticky nevídaná věc. Na druhou stranu, středočeská hejtmanka Pokorná Jermanová svůj účet měla a má, stejně jako její manžel, a dopadlo to tristně.
Na krajských volbách je dále vidět i únava a frustrace, a to jak z opozičního, tak i z vládního tábora. Začněme těmi prvními, kteří by měli v ideálním světě lačnit po vítězství a dělat vše pro to, aby deklasovali trestně stíhaného premiéra. Realita tomu však neodpovídá. Ačkoliv se kvůli vzniku několika různorodých předvolebních koalic zapřísahají, že konečně odložili vzájemné neshody a ega, teprve volební výsledek, a především životaschopná koexistence různorodých programů a ideologií v jednotlivých zastupitelských klubech, ukáže, zda nejde jen o zoufalou předvolební snahu „být nadále u toho“.
Považujeme-li krajské volby za generálku na Poslaneckou sněmovnu, vyvstává před námi smutný obraz opozičních stran, které stále nenalezly klíč, jak Babišovu třicetiprocentní podporu snížit, či alespoň dostihnout. Namísto toho nabízejí přehlídku stejných politických klišé jako v letech 2016, 2012, 2008… V případě ODS dokonce nechybí ani povinné odmítnutí inkluze ve školství nebo sociální dávky pouze těm, co si to zaslouží, ať už se pod tím skrývá cokoliv. Piráti pro změnu slibují transparentnější kraje, byť už se jejich fascinace daty a otevřeností stává mírně řečeno cargocultem, všespásnou ideou, která vyřeší všechny potíže v dopravě, ve školství nebo ve zdravotnictví.
Žádná z opozičních stran však nenabízí vůči Babišovu ANO alternativu, s níž by měly naději se poohlížet po prvním místě a pokukovat tak po vítězství v dalších volbách. Namísto toho se drží narativu, že proti oligarchovi s vlastními médii je všechen boj marný, ale že jednou se to „nějak“ zlomí, že lidé „prohlédnou“.
Andrej Babiš přitom není zdaleka tak silným a mocným, jak se zdá, když dojde skutečně na volební klání. Oproti svým partnerům z Maďarska a Polska je natolik polarizující osobou, že se permanentně pohybuje na svých stabilních 30 procentech. A to není zase tak velký úspěch.
Jelikož Babiš není hloupý, slabinu, kterou pro něj představují kraje, si uvědomuje. Hypotetická ztráta hejtmanských křesel by pro něj nebyla z mocenského hlediska větší pohromou, stejně jako tomu bylo v případě předloňské ztráty Prahy a Brna po komunálních volbách. Jako „šéf“ nepotřebuje saturovat různé krajské buňky, v případě odbojného chování je jednoduše zruší. Babišovi lidé však velmi dobře umí číst v náladách lidí. Proto čekají, jak se vyvine situace okolo druhé vlny koronaviru a zejména reakce na různá omezení a opatření. Přestože nejeden amatérský twitterový i profesionální politolog považoval komedii se znovuzaváděním roušek za dobře sehranou předvolební inscenaci v režii guru Máry, platí zde spíše „přání otcem myšlenky“.
Státní správa promrhala posledních několik měsíců takovým způsobem, až se tají dech. Nadále panuje chaos a nikdo pořádně neví, co dělat. Zrušíme kulturní akce, avšak ponecháme „party kýble“ v barech, z nichž se nakazí stovky lidí. To je logické. Zatímco Dánsko otestovalo 40 % populace, Česko stěží 7 % a na testy se někdy čeká mnoho dní. Babišovy mikromanažerské zásahy tak nejsou žádným předvolebním deus ex machina, ale snahou o hašení stepního požáru děravou hadicí.
Skutečnost, že těchto reálných, viditelných a snadno vysvětlitelných pochybení opozice v kampani nevyužívá, je smutným dokladem Babišova velkého úspěchu. Přesvědčil své protivníky, že je vůči kritice teflonový, přestože se jednalo o úplně jiné situace v úplně jiné době. Ať už dopadnou krajské volby jakkoliv, hlavního vítězství už Andrej Babiš dosáhl.
