Článek
Vyberte si libovolnou dekádu posledních tří století. S velkou pravděpodobností se tehdy někdo bál světa řítícího se do propasti kvůli stavu amerických univerzit. Jako dnes.
Zatímco v posledních měsících probíhá výměnný program amerických televizních konzervativců s orbánovským Maďarskem, východní Evropa oplácí strachem o levicovou radikalizaci amerických studentů. Přes varování autorů premiérovy knihy, že si nemáme zatahovat americké reálie do naší politiky, jsou americké kampusy běžně prezentované memem, který prošel i českými sociálními sítěmi. Na něm různé postavičky kálejí na zem, močí na vlajku a samozřejmě také boří sochy.
V čele tohoto žánru je u nás dlouhodobě například publicista a překladatel Roman Joch. Američtí studenti jsou podle něj radikální marxisté, a proto je potřeba jim čelit i na dálku dřív, než se jejich moresy rozšíří do celého světa. Prapůvod extremismu je jasný, jsou to osnovy všech středních a vysokých škol, které se podle něj už čtyřicet let řídí knihou Howarda Zinna People's History of the United States. (Jochův nedávný text na toto téma je k dispozici v placené sekci webu idnes.cz.)
Jako absolventovi americké střední a vysoké školy mi podobný popis přijde obzvlášť bizarní. Na americkém kampusu je běžnější potkat uniformované příslušníky univerzitních armádních rezerv v poklusu než rozezlené protestující. A z onoho memu, původně navíc myšleného jako satira, odpovídá realitě asi jen uspořádání budov kolem centrálního trávníku s fontánou a nápis Jídelna na školní jídelně.
Jedna z hlavních obav o stav amerického školství plyne z tzv. „cancelnutí“, zákazu kontroverzních profesorů a řečníků vůbec přednášet. Podle nejaktuálnějších dat z roku 2020 skutečně došlo ke zrušení účasti řečníků hned v jednadvaceti případech. Rušení pozvánek jde přitom všemi směry, nedávno bylo zrušeno i vystoupení Joe Bidena. I dvacet jedna je možná příliš, ale pro jeden a půl milionu amerických vyučujících je stále pravděpodobnější usmrcení čmelákem než křik rozhořčených studentů na přednášce. Není nutné se ani bát o osud bílého muže. Hispánští a černošští profesoři a profesorky tvoří stále jen tři procenta všech vyučujících.
A už vůbec se netřeba bát Zinnovy knihy v osnovách, protože v osnovách není. Stejně jako v americkém prostředí neexistují ani klasické státní osnovy. Decentralizovaná výuka je plně v gesci lokálních školních systémů. Většina států se sice zavázala k tzv. Common Core, to je ale jednak nepovinné, a hlavně v doporučených knihách Howard Zinn není a nikdy nebyl. Je v nich Churchill i MLK, Harriet Tubmanová i Margaret Thatcherová. Doporučená četba není přípravkou pro mladé radikály, ale centristický ideál.
Obavy o výuku Zinnovy knihy jsou pravidelně vyvraceny, ale je samozřejmé, že se občas ve škole objeví. Proč? Ze stejného důvodu jako žáci obecné školy olizovali zmrzlé zábradlí: protože ji chtěli zakázat. Zinnova kniha by se naopak asi vyučovat měla. Už jen proto, že se jí i díky snahám o preventivní vyloučení z debaty prodaly přes dva miliony kusů. To by samo o sobě bylo historicky zajímavé, i kdyby se jednalo o knihu o klystýrech.
Howard Zinn (1922–2010) byl kontroverzní, protože historii amerického kontinentu popsal schválně jen z pohledu těch, kteří prohráli. Není proto divu, že je plná genocid, násilí a bezpráví, působí jako červený hadr na všechny, kdo se bojí, že by žákův pohled na ni mohl vzkřísit Brežněva. Selektivní editace je ale americkou tradicí. Thomas Jefferson z Bible udělal útlou knížku tím že z ní vyjmul všechny zázraky. A pohled těch, kterým bylo ukřivděno, je po zásluze velmi důležitý, i kdyby se jednalo o historický detail. I naše učebnice učí o veleúspěšném kostnickém koncilu a dobré vládě Zikmunda Lucemburského výhradně jen z pohledu relativně drobné šlamastyky s Janem Husem.
Hlavním důvodem, proč se Zinnova kniha neobjevuje mimo specializované semináře, je to, že není příliš dobrá. Přes čtivost a důležitý alternativní pohled ke své škodě autor příliš tlačil na pilu. Své místo si proto našla hlavně ve filmech a seriálech. Pokud chtějí tvůrci zkratkou ukázat nafrněného pozéra, který vlastnictví kontroverzní knihy zaměňuje za vzdělání, drží taková postava v ruce právě Zinnův spis. V Good Will Hunting, Sopranových, Simpsonových i nedávné Lady Bird. Zřejmě to o knize netušil Matěj Stropnický, když se k její četbě nadšeně přihlásil před pár lety při kritice Timothyho Snydera, historika úplně jiných míst a století.
Obsah středoškolské výuky podléhá lokálně voleným funkcionářům a bývá předmětem politických debat. Ale ovlivnění Zinnem skutečně nehrozí, nejradikálnější snahy o změnu učebnic přicházely zatím spíš směrem od fundamentalistického křesťanství. V Texasu se místo Hillary Clintonové v učebnicích objevil Mojžíš. Roman Joch má pravdu, když tvrdí, že si na americké školství dělají choutky nejrůznější radikálové; ale mají v ruce Bibli a chtějí do učebnic a dětí natlouct, že Země je stará šest tisíc let.
Joch Zinnovi i studentům opakovaně vyčítá radikalismus. Klidně. Na druhou stranu, pan Joch chtěl ještě nedávno za rozbíjení habsburské monarchie věšet Masaryka. Nenechal by tedy logicky za mnohem násilnější rozbíjení mnohem benevolentnější monarchie popravit i Washingtona? Takto extrémní není nikdo ani z nejpřísnějších kritiků amerických poměrů. Neměl by Joch před obavou z Jocha zakázat Jocha?
Ideální téma pro školní seminář!
Zinnova a další „kontroverzní“ knihy se někdy objevují v pokročilých a volitelných předmětech, ale nejsou prezentované jako dogma, ale jako možná alternativa v nejoblíbenější disciplíně amerických škol: srovnávání. V jednom z mých šesti semestrů americké historie se skutečně Zinn probíral, ale v páru s knihou od Erica Fonera, která je zase psaná čistě triumfalisticky. Cílem vzdělání nebyla indoktrinace jedním nebo druhým názorem, ale otevřená debata o obou dílech, jejímž smyslem bylo zvýšení gramotnosti studentů ohledně různých přístupů k historii.
Debaty o protichůdných motivacích jsou americkou klasikou: otcové zakladatelé se dají pravdivě popsat jako pokrytečtí velkootrokáři i jako geniální zakladatelé moderní svobodné tradice. Zákazem jednoho či druhého, i ignorováním celého spektra jejich životů, by nebyli o nic méně zajímaví; naopak je to kombinace protichůdných motivací, selhání a triumfů, která z nich nedělá panáky ve vitríně, ale živý odkaz. Snaha o uzavření historie, včetně nemožnosti hledání nových témat, nevede k lepšímu vzdělání, ale k večernímu programu České televize, kde se donekonečna v dokumentech střídají zpovědi kuchařů nacistických pohlavárů a Hitlerovi se přepočítávají varlata.
Zákazy a šikana studentů by navíc Spojené státy připravily o hlavní devizu. Louis Menand v letošní fantastické knize Free World: Art and Culture of the Cold War shrnuje proměnu USA během studené války. Novopečená velmoc, která byla zároveň kulturním zapadákovem, se během několika mála let stala lídrem v umění, hudbě, filmu, knihách a architektuře. Nebylo to náhodou, ale otevřením se vlivu nových usedlíků a lokálních podivínů, kteří v uvolněné atmosféře s mála pravidly mohli experimentovat jako nikde jinde včetně toho, kdo a jak s kým souloží. A pomohly jim hlavně investice do široce definovaných institucí. Pro obří plátna amerického expresionismu a pop artu byli potřeba nejen tiskaři s dostatečnou nabídkou barev a galerie s dostatečným prostorem. Ale i kritici, kteří uměli ostatním vysvětlit, na co se dívat, a noviny, které by to otiskly.
A nade vše ostatní čněly investice do mladým široce dostupného vzdělání. Trojnásobný podíl vysokoškolské mládeže ve srovnání s evropskými protějšky měl méně starostí, víc volného času a víc příležitostí se realizovat věcmi, které jejich rodiče považovali za neslušné. Poválečný ekonomický boom by nevznikl bez mladých, kteří chtěli skandální nové oblečení, nezvyklá chromová auta, vinyly s obscénní hudbou, přístroje pro jejich přehrávání a školy plné sexu, zábavných drog a kontroverzních knih. Prapůvod současných pnutí nejen na kampusech nezpůsobuje Zinn ani rozmazlenost studentů, jako spíš poukazování na to, že se tyto poválečné výhody a tedy současná prosperita týkaly jen bělochů. A ani občasné odstraňování soch není jen bojem s dávnou historií:
Zatímco před šedesáti lety arkansaský senátor William Fulbright pomohl založit program stipendií pro zahraniční studenty z celého světa, dnešní arkansaský senátor před cizinci varuje a školám vyhrožuje zákazem knih, samozřejmě včetně té od Zinna. O Fulbrightově soše také proběhla diskuse, není totiž jasné, zda jeho hlavním odkazem je, že statisícům zahraničních studentů na univerzity pomohl, či to, že jako segregacionista milionům domácích studentů studium odepřel. Možná si Fulbright odstranění své sochy zaslouží – jeho současnému nástupci v úřadě ale asi nikdy nebude důvod nějakou postavit.
Dnešní obavy o svobodu slova na kampusech jsou liché, realita je spíš ta, že absolutní svoboda slova umožní každému se vyjádřit a naopak postupné rušení cenzury koncem šedesátých let katapultovalo americké školy z exkluzivních klubů pro vyvolené mezi špičku širokým akceptováním všeho možného. Aspoň na papíře. Ženských kandidátek PhD. je na Harvardu stejně jako v roce 1930.
Kdyby se skutečně mělo schylovat k opaku, tedy k návratu cenzurování pobuřujících názorů, jako první by byly „zrušeny“ konzervativní mediální postavy, které volně objíždějí kampusy s cílem vyprovokovat reakci a následně si budovat kariéru utlačovaných obětí (a prodávat víc zlatých mincí, zázračných léků a dalších podfuků).
Prostředí univerzit určitě fandí Demokratům a vysokoškoláci tvoří jejich nejoddanější voličskou základnu. Ale ještě před patnácti lety byli absolventi naopak baštou Republikánů. Změna proběhla až jako reakce na tažení proti všem kulturním novotám, včetně vzdělávání. O to pokrytečtější, že sami republikánští politici jsou často sami absolventy elitních škol a neváhají na ně posílat své děti. Přitom jim nic nebrání je zapsat třeba na mrňavou Hillside College, kde by mohly jejich ratolesti oddaně naslouchat přednáškám Václava Klause. Jenže v příslibech příští kariéry jde ideologie stranou a trh lépe ohodnotí „radikální“ zaběhnuté školy než ideologické bunkry. I vysmívané humanitní vzdělání vede častěji do rohové kanceláře investiční banky než k hloubení studny v neziskovce.
Americké školství určitě může být terčem oprávněné kritiky. Budovy středních škol připomínají s ohledem na častou střelbu vězení bez oken, školné a zadlužování studentů nezadržitelně stoupá, řada soukromých škol se podobá spíš multilevelovému marketingu než vzdělání, na školách panuje příliš velký důraz na sportovní týmy, nebo nověji vzniklo pololegální dvourychlostní přijímací řízení. Na něm se ukazuje, že pro přijetí na elitní školu není nutné být absurdní a neexistující karikaturou „černošské lesby bez nohy.“ Pokud dostatečně zámožní rodiče složí pár milionů dolarů, dostane se na Harvard i natvrdlý budižkničemu, třeba Trumpův zeť. Jenže těchto témat se kritika netýká a soustředí se místo toho na prkotiny, které nemají žádný vliv na hlavní poslání škol: kvalitu vzdělání.
Údajný blížící se pád je odvěkým společníkem existence Spojených států. Předpovědi úpadku jsou sice často více přáním autora než realitou, přesto je určitě možné, že jednou zažijeme svět, ve kterém americké filmy, hudba, tank, nebo burza nepatří k absolutní světové špičce, stejně jako k ní už nepatří americké auto nebo mrakodrap. Ale seriózní nová alternativa americkým univerzitám zatím nikde ani nevzniká. Čínské školy jistě zvládnou mechanicky nadrtit větší počet informací většímu počtu žáků. Ale jejich zákazy knih, pedantismus a autoritářství neumožní napodobit institucionalizovanou živelnou kreativitu amerických škol, na které se i ti nejlepší Číňané budou dál snažit dostat.
Aspoň dokud na nich někdo nezačne zakazovat knihy.
