Článek
Boj s pandemií se vláda rozhodla zpestřit kulturní vložkou. Režie se nachází opět na Hradě, role účinkujících si tentokrát rozebrali sociální demokraté.
Kdyby ministr zahraničí Tomáš Petříček býval neměl nejvyšší partajní ambice, současné představení s výměnami ministrů by se buď nekonalo, nebo by bylo odloženo. Konzistentně prospojenecký Petříček, jehož ministrování nebylo až tak co vytýkat a který mohl tlak Hradu ustát, se ale pustil do duelu s Janem Hamáčkem i ohnivé kritiky vlády, ve které seděl – a když na on-line sjezdu ČSSD propadl, argument pro jeho odvolání měli Hamáček (a Babiš) na stole. Miloš Zeman jim vyhověl bleskově.
Udržet slušnou zahraniční politiku, kterou Petříček reprezentoval a v níž mohl pokračovat, je vyšší hodnota než risk se stranickou kandidaturou, jež nepůsobila zvlášť přesvědčivě. Někdo by rovnou řekl, že to byla v sociální demokracii mission impossible.
Tomáš Petříček neunesl odpovědnost a vyrobil záminku pro své odvolání z vlády. Kdyby nešel proti Hamáčkovi, ten by musel hledat nějakou jinou konstrukci, jak se ho zbavit, pokud to nemělo vypadat jako očividné plnění hradních rozkazů. Anebo by Petříček ve vládě zůstával dál.
Scénář reálné politiky je ale jiný: sociální demokracie odpojila svého ministra zahraničí, na jeho místě improvizuje Jan Hamáček, avizovaný Lubomír Zaorálek se z Ministerstva kultury do Černínu zatím přemístit nechce a tepe poměry v resortu zahraničí i ve vládě. Na kulturu je místo Zaorálka vyvolen hradní blíženec Jan Birke, který má zájem, ale ne kompetenci. Jeho profesní životopis naznačuje, že by ve vládě mohl vystřídat spíš Karla Havlíčka než být hlasem kultury uprostřed pouště technokratů ze „strakovky“.
Kulturní vložka je tak zároveň příležitostí ověřit si, že Ministerstvo kultury ještě existuje, a připomenout, co si od jeho šéfa či šéfky slibujeme.
Jde dlouhodobě, už před Babišovými vládami, o nejslabší, nejokrajovější komponentu vlády. Kultura se v pojetí výkonné moci skutečně změnila v to, co kritizoval Václav Havel: v pouhou nadstavbu nad ekonomickou základnou. Nízké žebříčkové postavení kultury ztělesňují i někteří ministři, typicky Antonín Staněk (2018-2019). Váha kultury na úrovni řízení státu nevyplývá an sich, nejsou to oslavované kilometry dálnic ani vyšší důchody, ani víc policajtů v ulicích. Autoritu kultuře mohly propůjčovat jen skutečné osobnosti jako Pavel Tigrid (za KDU-ČSL) nebo Pavel Dostál (ČSSD).
Za časů „nadstavby“, ještě podtržených prioritou zápasu s nákazou, se kultura vládě jeví jako páté kolo u vozu. Že by na tom něco moc změnil i ministr Zaorálek, se nezdá. Ale i tohle je možná pod Andrejem Babišem nesplnitelný úkol.
Z chápání kultury jako bezvýznamného resortu plynou i úkazy, jako je nominace Jana Birkeho, vzděláním absolventa Střední průmyslové školy strojnické. Žijeme v době, kdy i na kultuře stačí zamumlat „přicházím jako krizový manažer“ a dotyčný se u toho tváří, že dál přece není co řešit.
Zkusme si představit, že by na místo ministra dopravy neaspiroval člověk s technickým vzděláním, ale absolvent literární komparatistiky. Cože, to přece není odborník, vždyť tomu vůbec nerozumí! Aha, na tom možná něco bude. Ale kultura, to je jiné kafe, tam se zřejmě může profilovat každý.
Kruh se pak ve vládě uzavírá: slabý ministr nedokáže hájit zájmy slabého resortu, v porovnání s průmyslem nebo zemědělstvím už vůbec ne.
„Jen“ kultura? Ve skutečnosti jedno z nejobtížnějších vládních křesel, které může dobře zastávat jen kříženec manažera a básníka, s dobrým vkusem, hlubokým vzděláním a širokým přehledem, vytříbenou schopností komunikace i patřičnou, ale pokud možno nenápadnou tvrdostí.
Teď jsou sice v módě státní vlajky, ale že stát kulturu podceňuje čím dál tím víc, jako by trápilo málokoho. Není pravda, že je čas na důležitější věci.
