Článek
Když Roman Prymula přebíral funkci ministra zdravotnictví a mluvil o potřebě zlepšit komunikaci, především v oblasti vládních opatření v boji s koronavirem, znělo to docela nadějně. Škoda, že se novopečený ministr této moudré myšlenky nedokázal přidržet ani pár hodin.
Ještě v den jeho nástupu jsme se dozvěděli, že od čtvrtka musejí restaurace zavírat už v deset večer. To Prymula ohlásil v rozhovoru pro deník MF Dnes. O pár desítek minut později jsme se dozvěděli, že na sportovních akcích budou moci být – opět od čtvrtka – maximálně dva tisíce diváků. To bylo zase mezi řečí v rozhovoru pro Českou televizi. V televizi Nova pro změnu Prymula upřesnil, že dvoutisícový limit se týká venkovních akcí, zatímco uvnitř bude povolená tisícovka.
Už během svého nástupního proslovu Prymula přisadil několik dalších nápadů. Například doporučil ředitelům škol, aby v pátek před prodlouženým víkendem vyhlásili ředitelské volno, aniž by toto doporučení konzultoval s ministrem školství nebo přímo řediteli. Zazněla také slova o potřebě omezit hromadné akce na sto účastníků venku a padesát uvnitř.
Ve chvílích, kdy jsme se o jednotlivých opatřeních z nejrůznějších zdrojů dozvídali, nevisela samozřejmě na stránkách Ministerstva zdravotnictví vůbec žádná informace o chystaných omezeních, natož nějaký přesný text mimořádného opatření. Jedinou informací byla tisková zpráva o Prymulově nástupu, v níž ministerstvo zdůraznilo Prymulova slova o tom, že nechce dělat opatření, která by „hendikepovala ekonomiku“, a že „přeci nejde o to, abychom něco zakazovali, ale abychom si všichni uvědomili, že se po určitou dobu teď nemáme těsně stýkat“.
Jestli tohle je zlepšená komunikace, tak je pohříchu stěží rozeznatelná od té předchozí.
Po středeční tiskové konferenci se věci trochu urovnaly a vyjasnily, tak se můžeme chlácholit tím, že to byl jen takový úlet spojený s hektickým děním kolem nástupu do funkce.
Na co ale chlácholení moc nepomáhá, je rozpor slov a činů. Především je zjevné, že formulace o tom, že nový ministr nechce „hendikepovat ekonomiku“, je strašně nešťastná. Plošný zákaz provozu restaurací po 22. hodině je samozřejmě opatření s docela velkým dopadem do ekonomiky. Šéf Svazu obchodu a cestovního ruchu Tomáš Prouza mluví v takovém případě o třetinovém propadu tržeb v branži. Ani sportovní či společenské akce se nepořádají samy od sebe, je na ně navázaná spousta firem od organizátorů po dodavatele, pro něž jde také o těžkou ránu.
To neznamená, že tato opatření se nemají dělat. Naopak jsou pravděpodobně z epidemiologického hlediska rozumná a mohou pomoci zpomalit šíření nákazy. A smysl nakonec mohou dávat i z pohledu ekonomického. Ale tvářit se souběžně s jejich oznamováním, že zásadní je nepoškodit ekonomiku, je hloupé. Právě naopak. Jakkoli to zní krutě, žijeme v krutých časech – hlavním úkolem státu je nyní poškodit ekonomiku. Ovšem udělat to řízeně a cíleně při vyvažování ekonomických a epidemiologických rizik.
Na stranu ekonomických rizik se navíc v tuto chvíli přidávají i vnější, z Česka těžko ovlivnitelné faktory, jako je postupná mezinárodní izolace kvůli špatným covidovým číslům. Tady samozřejmě dostává strašlivě na frak cestovní ruch, ale nejde jen o něj. Zejména zpřísňování ze strany Německa, bezkonkurenčně největšího obchodního partnera, s sebou samozřejmě ponese velké ztráty pro české podniky, dopravce i pendlující zaměstnance. Hrát si na to, že ekonomika propluje druhou vlnou bez „hendikepu“, je zkrátka úplně zbytečné.
Pokud by stát nesáhl k žádným omezením, je pravděpodobné, že šíření epidemie by nabralo skutečně strašidelné rozměry, včetně zahlcení zdravotnictví. Důsledkem by byla ekonomika sice oficiálně rozvolněná, ale ve skutečnosti sevřená strachem a zničující nejistotou spotřebitelů i investorů. Ekonom Jakub Steiner z CERGE-EI mluvil v rozhovoru pro DVTV o „anarchistickém lockdownu“, čímž má na mysli situaci, kdy lidé ze strachu omezí vlastní ekonomickou aktivitu zcela spontánně, a tedy zcela nepředvídatelně jak z hlediska rozsahu, tak trvání.
To by pro hospodářství nakonec znamenalo větší škody než zacílená dílčí opatření. Ta jsou totiž z podstaty řiditelná, mají vyčíslitelné a alespoň trochu odhadnutelné dopady a náklady. Škody restauracím či pořadatelům koncertů, případně dalším provozovatelům epidemiologicky rizikových aktivit bude stát samozřejmě muset kompenzovat, což nebude levné. Pořád by to ale mělo být levnější než řešit následky hromadných bankrotů v oblastech, v nichž poptávku zadusí panický strach.
Druhá vlna bude bolet, ale je v moci vlády tuto bolest redukovat a do nějaké míry řídit. Na to je ale potřeba, aby se ministr Prymula dokázal radit a koordinovat svá opatření s ostatními ministry i odborníky a aby je také dokázal přehledně a srozumitelně podat. Pokud ale vláda na snahu řídit epidemii a její dopady rezignuje, tak jako rezignovala na přípravu svých systémů na druhou vlnu, stane se covidový pacient s velmi těžkým průběhem nemoci z celého Česka.
