Článek
Medvěd, kterého státní správa v rámci přislíbené podpory právě porcuje, je opravdu veliký. Jde o mimořádnou evropskou podporu, na které se členské státy EU dohodly pro zmírňování dopadů pandemie nečekaného a nebývalého rozsahu. Jde o víc než 180 miliard korun. Tento pátek bude ukončeno mezirezortní připomínkové řízení Národního plánu obnovy a do konce dubna má Česko do Bruselu odeslat finální verzi dokumentu s detailním rozvržením využití této podpory.
Podrobnější pohled na tento plán přitom ukazuje jeden důležitý fakt. Současná vláda opět pojala možnost rozdělit větší množství peněz hlavně jako příležitost k podpoře průmyslu a všemožných technologických a průmyslových záležitostí na úkor podpory živých lidí, služeb pro občany a toho, aby následky pandemie lépe snášeli.
Velmi názorně je to vidět v oblasti vzdělávání. Hlavní částí prostředků mířících do obnovy vzdělávání po pandemii má tvořit „Fond mobilních digitálních zařízení pro znevýhodněné žáky a digitalizace základních a středních škol“. Přes něj by měla zamířit do škol částka 4,3 miliardy korun.
Základem obnovy českého školství po pandemii tedy má být nákup počítačů a IT techniky včetně 3D tiskáren. Řeší se tím sice do jisté míry problém žáků, kteří stále nemají dostatečné technické vybavení pro online výuku – podle České školní inspekce je jich přes 50 tisíc. Pomoci tyto peníze mohou i se zastaralým technickým vybavením části škol.
Při rozdělování peněz má být zároveň brán v potaz koeficient toho, zda se škola nachází v sociálně vyloučeném prostředí nebo kolik dětí bez techniky v uplynulém období měla. Kterýkoli z ředitelů škol, které se nacházejí v chudších částech republiky, vám však potvrdí, že masivní nákup techniky opravdu není hlavním druhem podpory, kterou by jejich školy a žáci nejvíce potřebovali. Součástí návrhu je také 1,5 miliardy korun na program „Doučování žáků škol“. Díky němu má probíhat doučování a příprava na vyučování ve školách.
Oblastí, která je ovšem zcela opomenuta a která přitom byla jedním z nejvážnějších problémů pandemie, je oblast duševního zdraví dětí a jeho podpora. Na vážnost tohoto problému upozorňují přední nadnárodní organizace jako OECD nebo WHO. V Národním plánu obnovy ale chybí jakékoli prostředky například na mimořádné posílení kapacit školních psychologů, školních speciálních pedagogů a sociálních pedagogů.
Vláda podle dokumentu neplánuje ani jakkoli podpořit pedagogické pracovníky (učitelé, asistenti pedagoga, vychovatelé), aby se více rozvíjeli a vzdělávali v tom, jak podporovat duševní zdraví dětí a minimalizovat traumatizující dopady pandemie na jejich životy. Toto téma je třeba obecně posílit a dát mu náležitý prostor i ve výuce a přípravě budoucích pedagogů na příslušných fakultách.
Dennodenně se setkáváme s příběhy o devastujících dopadech pandemie a uzavřených škol na duševní zdraví dětí, učitelů i rodičů. Oblasti, kterým se v plánu obnovy věnuje nejvyšší pozornost a podpora, jsou s ohledem na tyto příběhy zarážející. Na elektrizaci železnic plán počítá se 6,7 miliardami korun a na podporu železniční infrastruktury s deseti miliardami korun. Náklady na změny ve stavebním řízení způsobené novým stavebním zákonem chce plán dotovat částkou 1,75 miliardy korun – tedy o čtvrt miliardy korun vyšší sumou, než jde na doučování žáků. Celkové skóre „souboje“ vzdělání versus průmysl vypadá tak, že do oblasti „Vzdělávání a trh práce“ stát plánuje investovat částku 41 miliard korun, do oblasti „Fyzická infrastruktura a zelená tranzice“ 80 miliard.
Věty o tom, že je vzdělávání jasnou prioritou vlády a že pro něj udělá, co bude v jejích silách, jsou líbivé a dobře se poslouchají. Bohužel téměř vždy, když dojde na konkrétní skutky, dostává před vzděláváním přednost průmyslová lobby. Nyní se zdá pravděpodobné, že díky podpoře na obnovu po pandemii budeme mít v Česku o něco rychlejší a bezpečnější vlaky, ale budou se v nich vozit sklíčení a utrápení mladí lidé, kteří budou složitě přemýšlet, jak naložit se svými životy.
