Článek
Je to nepříjemné, ale užitečné připomenout si první výročí slavného výroku Andreje Babiše, že Visegrádská čtyřka s Českem v čele je „best in covid“. Dá se nad tímto přesně rok starým řečněním zajímavě přemýšlet o tom, jak některým politikům chybí soudnost a pokora tváří v tvář katastrofám, jak lehké je podlehnout dojmu vlastní výjimečnosti, jak vypadá předčasné uspokojení a jak tragické následky může mít.
Je trochu překvapivé, že toto výročí připomněl přímo autor neslavného výroku. A je zcela nepochopitelné, jak to udělal. „První výročí od mého prohlášení v srpnu 2020, že V4 je best in covid v Evropě. Po roce to zase platí,“ pochválil se na Twitteru Andrej Babiš.
První výročí od mého prohlášení v srpnu 2020, že V4 je best in covid v Evropě. Po roce to zase platí. Držme si palce, aby to V4 a hlavně nám vydrželo 🇨🇿 https://t.co/qzlTx1olAk
— Andrej Babiš (@AndrejBabis) September 1, 2021
Paralely mezi demokraticky zvolenými vůdci, jako je Andrej Babiš, a nejhrůznějšími diktátory lidských dějin vždycky kulhají a málokdy jsou vkusné – to je třeba vytknout před závorku. Přesto si při čtení Babišovy sebechvály nelze nevzpomenout na Alexandra Solženicyna. Ten ve svém Souostroví Gulag zmiňuje také sborník vydaný na oslavu výstavby Bělomořsko-baltského kanálu na začátku 30. let minulého století. Kanálu vystavěného nucenou prací muklů.
„Autoři sborníku nejen zamlčují úmrtnost na Bělomořském kanálu, tedy nepostupují podle zbabělého receptu polopravdy, ale přímo píší, že na stavbě nikdo neumírá! Asi to počítají takhle: sto tisíc začínalo budovat kanál, sto tisíc jej dokončilo. To znamená, že všichni přežili. Jenom zapomínají na transporty, které stavba spolkla během dvou krutých zim,“ popisuje Solženicyn stalinské vnímání vězeňské pracovní síly. Dodejme, že i sovětská propaganda později připustila, že na stavbě kanálu zahynulo 12 tisíc lidí, zatímco nezávislé odhady mluví až o čtvrtmilionu mrtvých.
Jestliže nám premiér sebechvalně vysvětluje, že před rokem jsme byli covidoví premianti a dnes jsme opět covidoví premianti, nějak se mu – podobně jako soudruhům ve 30. letech – z rozvahy vytratilo přes 30 tisíc mrtvých, jejichž životy vyhasly kvůli pandemii právě během onoho roku mezi dvěma premiérskými záchvaty chvástavosti. Stejně tak z rozvahy vypadlo, že 30 tisíc mrtvých je opravdu hodně. Mnohem víc, než bylo nutné, mnohem víc než v jiných zemích.
Dnes už rozhodně žádnými covidovými premianty nejsme. A už ani nikdy nebudeme. V přepočtu na milion obyvatel zabil covid-19 podle mezinárodních statistik nejvíce lidí na světě v Peru. Česko je v tomto nelichotivém žebříčku 155 zemí na pátém místě. Maďarsko na druhém. Slovensko na jedenáctém.
Vykládat tahle data tak, že Visegrád je po roce opět „best in covid“, vyžaduje mimořádnou dávku neomalenosti a mimořádný nedostatek soudnosti.
Ano, důsledkem nekontrolovaného a smrtícího průchodu koronaviru populací je také významná imunizace. Ta nám teď zřejmě pomáhá brzdit nástup podzimní covidové vlny, zatímco v okolních, méně promořených zemích se čísla rychle zhoršují. Jenže vyďobnout si tenhle fakt a zanedbat cenu, kterou jsme za to zaplatili, nelze, pokud se neomaleností propagandy nechcete blížit k té sovětské.
To, že jsme před rokem měli dobrá denní covidová čísla a dnes máme rovněž dobrá denní covidová čísla, neznamená, že jsme tehdy byli a dnes opět jsme „best in covid“. Znamená to, že jsme před rokem usnuli na velmi netrvanlivých vavřínech a ti, kteří měli štěstí a přežili další rok, sklízejí ovoce nekontrolovaného promoření populace včetně rizikových skupin.
Tichou a zadumanou vzpomínku si tohle výročí zaslouží. Chvástavé tweety ani náhodou.
