Článek
V běloruské vřavě posledních dvou měsíců téměř zanikla věta, která jako málokterá ilustruje rozdíl mezi demokratickým Západem a postkomunistickým Východem: „Je třeba mít stále na mysli, že Rusko i Bělorusko tvoří slovanské národy, pro které je silný vůdce nadaný autoritou prostě nezbytností.“ Tak pravil zkraje září běloruský diktátor Alexandr Lukašenko před zástupci vybraných ruských médií, rozuměj před zástupci Kremlem řízených tlampačů. Netřeba dodávat, že na sebe přátelsky pomrkávali.
Bělorusové dávají už řadu týdnů najevo, že mají bývalého politruka, agitátora a svého „silného vůdce nadaného autoritou“ prostě dost. Ženy i dívky všeho věku se nechávají mlátit násilníky v uniformách. Přiznaní opozičníci sedí za mřížemi, nebo odešli ze země. Pro ty, které snad tyto zprávy míjely: Lukašenko po svém zvyku zfalšoval srpnové volby. Bělorusové vyšli protestovat do ulic a pořád v nich zůstávají.
Statečnost Bělorusů je bez jakékoli ironie obdivuhodná. Nechávají se režimem bít, zavírat, ba zabíjet. Cynik se přesto musí ptát, zda mají šanci svého cíle – tedy Lukašenkova sesazení – nakonec dosáhnout.
Jedno se zdá být jisté. Lukašenkovi a jeho totalitní partě se ustoupit nechce. A mají k takové tvrdohlavosti souhlas z Moskvy. Přinejmenším pro tuto chvíli. Je přesto možné, že se Bělorusko časem zbaví machistického, slušovicky vlhkého a vpravdě archaického diktátora ze sovětských časů. Stane se tak ale – opět – se souhlasem Moskvy. A ten přijde za klíčové podmínky: Bělorusko nezmizí z kremelského orbitu.
Jinými slovy žádná EU, a už vůbec žádné NATO. Moskva nedopustí další Pobaltí. Nechce ani novou Ukrajinu. Ba dokonce ani Gruzii, která má tu smůlu, že leží od evropského Západu daleko. Podle obnovené ruské imperiální teorie importovaných revolucí se totiž žádné postsovětské zemi z bratrského svazku s Moskvou ve skutečnosti nechce. Jde přece vždy o práci zahraničních diverzních centrál, které v tomto století nahradily tajemné i všemocné nevládní organizace zřízené zkaženými multimilionáři a ovládané… však víte kým!
Jako český demokrat musím říci: díky Bohu a dějinným souvislostem za rok 1989. V tomto unikátním čase se Čechům (i dalším) podařilo bez větší úhony opustit sovětskou, respektive ruskou říši. Snad navždy. Nebo alespoň na dlouho. Až dnes je zřejmé, že odjezd zbraní podepsaných azbukou byl zcela klíčovým okamžikem novodobých českých dějin. A že odmítnutí americké základny, jakkoli symbolické, bylo rozhodnutím nešťastným.
Bělorusové ve srovnání s Čechy v roce 1989 teď snášejí mnohem více bolesti a strachu, jen aby z prezidentského sídla vyhnali komického panovníka, který přísahá na slovanskou vzájemnost a jedním dechem nazývá nespokojené spoluobčany krysami.
Přitom je spíše pravděpodobné, že Bělorusům ani nejvyšší oběti nebudou moc platné. Proto je třeba na české apologety ruského režimu a běloruského diktátora pohlížet jako na stoupence světa, ve kterém je „silný vůdce nadaný autoritou prostě nezbytností“. Jistě, v demokracii mají její odpůrci právo veřejně obhajovat demontáž systému, pokud se neuchýlí k násilí. Demokraté ale mají povinnost jim v tom bránit.
Rusko je dnes znovu ve studené válce se Západem. Hají svoje (imperiální) zájmy? Ano, i tak se to dá říci. Prosazuje ve vlastní říši autoritářský model? Bezesporu. To je geopolitická realita. Je proto spravedlivé s Moskvou jednat jako v časech studené války. Jsem si jist, že nynější, navýsost pragmatický vládce Kremlu takový přístup pochopí.
