Článek
Poněkud nečekaným, ale o to silnějším předvolebním strašákem se v posledních týdnech stala inflace. Údaj, který v několika posledních nízkoinflačních letech zajímal v podstatě jenom analytická oddělení finančních institucí a centrální banky, je najednou tématem politických debat a předvolebního běsnění. Což samozřejmě nevěstí nic dobrého.
Opoziční politici se předhánějí v obviňování Andreje Babiše a jeho kabinetu, jehož kroky mají být onou hlavní příčinou, kvůli které ceny v Česku letí vzhůru. Babiš a také ministryně financí Schillerová naopak dělají, co mohou, aby příčiny růstu cen odhalili co nejdál od českých hranic.
Kus pravdy mají oba tábory. Inflace je složitý jev, do jehož vývoje vstupuje mnoho proměnných a na mnoho z nich česká vláda skutečně žádný vliv nemá. Spotřeba odkládaná během covidových lockdownů se právě nyní uskutečňuje v mnoha zemích a tento poptávkový tlak žene ceny vzhůru. Ostatně česká inflace je v unijním srovnání v podstatě průměrná, takovým Rumunům nebo Estoncům se mezi regály obchodních center protáčejí panenky o dost víc, nemluvě o Maďarech či Polácích, pro které inflace kolem čtyř až pěti procent není žádná velká novinka.
Do toho se přidávají pocovidové problémy ve výrobě a v dodavatelských řetězcích, takže nabídka má často problémy oživené poptávce stačit. Čipová krize v automobilovém průmyslu je jenom jedním z příkladů, jak složitě se po pandemickém období znovu hledá rozumná ekonomická rovnováha. Nedostatečná nabídka při skokově zvýšené poptávce logicky rovněž tlačí ceny vzhůru.
To všechno jsou věci, které vládě nelze vyčítat. Asi ani nejzavilejší odpůrci současného premiéra si nemyslí, že Babišovou vinou nestíhají tchajvanské fabriky na výrobu čipů. Zároveň ale platí, že inflace v Česku má i své domácí příčiny, které vláda může ovlivnit. Přesněji řečeno má nástroje, jimiž může inflační tlaky rozumně mírnit, anebo také nerozumně podporovat. Předvolební čas bohužel zatemňuje úsudek, a tak se vládní politici neomylně vydávají tím špatným směrem.
Zvláště tragikomické je působení ministryně práce Jany Maláčové, která se rozhodla řešit problém zvyšování cen radikálním zvyšováním platů ve státní sféře. Za roční náklady bratru 20 miliard korun by ráda zvýšila všem státním zaměstnancům platy plošně o 3000 korun měsíčně. Nápadně to připomíná pohled na psa, který se snaží ulovit svůj vlastní ocas. Plošný a výrazný růst mezd u půl milionu státních zaměstnanců je samozřejmě vysoce proinflačním krokem, protože skokové zvýšení kupní síly neúprosně zvýší tlak na růst cen přesně v těch částech spotřebního koše, v nichž tato skupina utrácí.
Takže jako předvolební dáreček ano, ale vydávat to za opatření v boji proti inflaci je skutečně směšné.
Také premiér Babiš, zřejmě vylekaný „zdražovací“ kampaní svých oponentů, vytáhl do boje s inflací s obratností slona na exkurzi v porcelánce. Protože výmluvy na vnější okolnosti mu – jakkoli jsou do jisté míry oprávněné – zřejmě nepřipadaly jako dostatečná aktivita, pustil se spolu s Alenou Schillerovou rovnou do boje s Českou národní bankou. V Mladé frontě Dnes, se kterou nemá vůbec nic společného, otiskl komentář, v němž na ČNB apeluje: „Doufejme, že se s ní shodneme na tom, že růst cen vyvolaný všeobecným zdražováním není tak zásadním problémem naší ekonomiky, který by volal po okamžitém řešení. Že je třeba zachovat klid a nezasahovat do vývoje.“ Inu, na tom se shodnou skutečně dost složitě.
Tato slova znějí ve chvíli, kdy celý trh i na základě vyjádření mnoha členů bankovní rady už téměř napevno počítá s tím, že za pár dní centrální banka na svém zasedání zvýší základní úrokovou sazbu o půl procentního bodu, což bude nejostřejší nárůst za posledních 27 let. Inflace už se příliš dlouho pohybuje dost daleko od dvouprocentního cíle. Navíc roste i takzvaná jádrová inflace očištěná o zboží s výraznými cenovými výkyvy, z čehož je patrné, že současné zdražování není nějaký sezónní úlet, ale má bohužel i docela pevný fundament v oblastech se stabilnějšími cenami.
Přičteme-li k tomu ještě situaci na trhu s bydlením, mají centrální bankéři důvodů k zásahu víc než dost.
Jenže máme pár dní před volbami, a to není dobrý čas na zprávy o tom, že hypotéky i další úvěry výrazně zdraží, zvlášť když souběžně s tím zdražuje i všechno ostatní. A tak premiér „do roztrhání těla“ nevybíravě tlačí na politicky nezávislou instituci, jejímž úkolem je měnovou politikou pečovat o stabilní ceny, aby tváří v tvář rychlé inflaci nedělala nic. Zatímco vláda téhož premiéra zvyšuje otáčky už tak rozjetého inflačního kolotoče zdivočelou rozhazovačnou rozpočtovou politikou. Z téhle atrakce bude Česku jednou pořádně zle.
