Článek
Je to paradoxní situace. Před covidem by nás mohlo těšit, že předseda české vlády cestuje do zahraničí, setkává se s cizími státníky, se kterými se díky své jazykové vybavenosti dokáže dorozumět bez tlumočníků, a činí tak v porovnání s hlavou státu bez větších skandálů a faux pas.
Jen od začátku letošního roku navštívil Andrej Babiš pět zemí – Maďarsko, Polsko, Srbsko, Izrael, Rakousko. Babišův marketingový tým prakticky každý týden tapetuje jeho facebookovou stránku fotografiemi z cest – Andrej Babiš salutuje při odletu vládním speciálem, Andrej Babiš zaujatě naslouchá výkladu nějakého cizího potentáta, Andrej Babiš se dívá na věci. V pozadí si Babišovi poradci dělají poznámky. Dříve jsme se smáli podobným fotografiím Kim Čong-una, nyní se to samé děje v o něco menší míře i u nás.
Účel jeho spanilých výprav je zřejmý – blíží se volby a Andrej Babiš potřebuje vykázat činnost. Fotografie z telekonferencí jsou nuda, premiérův kancl na Úřadu vlády bychom dokázali popsat i zpaměti. Plamenné projevy ve Sněmovně neumí, respektive se při tom vždycky skoro rozbrečí, to také nefunguje. Po okresech za voliči jezdit nemůže, a pokud má všech pět pohromadě, tak ani nechce, protože si uvědomuje, že by mohl skončit vyválený v dehtu a peří. Návštěvy zahraničí tak skýtají jedinou možnost, jak uniknout šedivému marketingovému stereotypu a ukázat premiéra, který něco opravdu dělá. A to navíc vedle dobře známých osobností světové politiky – Orbána, Netanjahua, Kurze.
Současně se zde projevuje i Babišova nezvladatelná touha vše „mikromenežovat“. Většina západních státníků totiž své zahraniční cesty omezila. Jednak jsou potřeba doma, aby řídili zemi v době krize, ale také je jim jasné, že v době všemožných restrikcí mohou působit cesty vládními speciály do jiných zemí jako políček do tváře snah o zvládnutí pandemie. Angela Merkelová nebo Emmanuel Macron se do cizí země nepodívali od podzimu. Joe Biden se na první zahraniční cestu vydá pravděpodobně až v létě, což také nebývá u amerických prezidentů zvykem. Babiš vysílá jako experta na vakcinaci, koronavirová opatření, lockdowny a testování sám sebe. Nebere s sebou ani ministra zdravotnictví. Sám voják v poli.
Dalo by se namítat, že Andrej Babiš se jen snaží zvrátit katastrofální situaci, do níž naši zemi dostal, a inspirovat se úspěchy v zahraničí. Pak je ovšem záhadou, proč si vybral zrovna Maďarsko, které je na tom ve zvládání pandemie jen o něco málo lépe než my, rozhodně však nejde o žádného evropského premianta. Izrael je samozřejmě, co do přístupu k lockdownům a vakcinaci, světovým unikátem. Stejným unikátem je však i jeho mezinárodní a vnitropolitická situace, jakož i samotná národní mentalita. Ani tady se tak příliš inspirovat nemůžeme.
Nadějné by mohlo být vzít si příklad z Rakouska. Při pohledu k jižnímu sousedovi může neznalého pozorovatele zaskočit, že chod země není paralyzován jako u nás – fungují služby, jako je kadeřnictví nebo pedikúra, muzea a knihovny jsou v provozu. Zatímco v Česku začínají zavřené zoologické zahrady přemýšlet o vybíjení zvířat, v Rakousku jsou otevřené. A samozřejmě školy, rakouští školáci jsou zpátky ve třídách, ti čeští trčí doma nejdéle v celé Evropě. Navzdory těmto „neopatřením“ se počty nakažených u našeho jižního souseda pohybují okolo tří tisíc denně.
Jak je to možné? Copak Rakušané nevědí, že koronavirus nezná hranice? Objevili snad nějaký zázračný lék? Nějakou další koňskou pastu, kterou před námi úspěšně zatajili? Jedním ze zásadních důvodů je snadno dostupné testování. Všech lidí, po celé zemi, pořád do kolečka, neustále. Zatímco v Česku nalezneme okresy, kde se na testy v přetížených nemocnicích čeká i několik dní, v Rakousku je možné se otestovat během chvilky i v lékárně nebo ve speciálním checkboxu na ulici. Kapitolou samo o sobě je i nastavení proplácení. Zatímco v Česku je vše hrazeno zpětně z pojištění, což je pro jakoukoliv firmu, natož neziskovku, extrémně rizikové a vyžaduje to velký vstupní kapitál, který se nemusí vrátit, v Rakousku se platí rovnou z veřejných rozpočtů. Jde o nemalé částky, ale mnohem menší a účelněji vynaložené, než kolik nás stojí jeden den předstíraného lockdownu. Andrej Babiš i jeho vláda tohle všechno vědí, odborníci je na problémy a rizika českého způsobu testování upozorňují od podzimu. Premiér s tím neudělal nic ani tehdy, ani nyní, když se vrátil z Vídně. Namísto toho přivezl další várku stížností na EU. Pro zlepšení testování však nehnul ani prstem.
Nejsmutnější je na tom všem jedna věc. Na obou stranách, hosta i návštěvy, se vynakládá velké logistické a personální úsilí, aby český premiér a jeho klaka věrných dostali servis, jak se patří. Určitě se i mnoho zajímavého dozvědí, ale stejně je to k ničemu. Jakmile se vrátí domů, nadále tu boj se smrtícím virem bastlí jak Pat a Mat.
Může za to neschopná a líná vláda? Nebo je to stěžejní rys české národní povahy? Ten bohorovný pocit, že my přece nejlépe víme, jak se věci ve skutečnosti mají. Že nám nemusí žádné úspěšnější země radit, jak máme bojovat s covidem a chránit své obyvatele. Raději necháme zemřít jedno okresní město, ale hrdě, s hlavou vztyčenou. Průkopníci slepých uliček.
Desítky zemí se shodnou na tom, že je potřeba lidi testovat. Češi se domnívají, že testy jsou zbytečné a co nejvíce jejich rozšíření ztíží.
Desítky zemí se rozhodnou lokalizovat ohniska v samém počátku. Češi se rozhodnou (neoficiálně) promořit celou zemi.
Desítky zemí se rozhodnou, že je potřeba minimalizovat dopady na děti a jejich vzdělání. Češi jako první zavřou školy, zato nechají otevřené fabriky a květinářství.
Desítky zemí dávno připravily hromadná očkovací centra. Češi se ještě při dodávce prvních vakcín nerozmysleli, zda budou očkovat v kolabujících nemocnicích, nebo to hodí na hrb praktikům.
Desítky zemí chystají na Velikonoce zesílený lockdown. Češi ZASE začínají přemýšlet o rozvolňování. Nezdá se tedy, že bychom přestávali v příšerných nápadech v nejnevhodnější dobu polevovat.
A to nejhorší nás teprve čeká – parlamentní volby. Za normálního života to bývalo nejnáročnější období v chodu země – přesvědčování přesvědčených, urážení jinak smýšlejících, apokalyptické představy spojené s vítězstvím protivníka a všudypřítomný pocit zmaru, že ani při vítězství našeho favorita se nic nezmění. A což teprve letos.
Běžný chod země se na několik měsíců prakticky paralyzuje a vše bude podřízeno totální válce o voliče. Z obětí pandemie se postupně stane předvolební ždímačka patosu, ať už v podobě smajlíků, nebo nasprejovaných křížků na náměstích. Jelikož Andreji Babišovi poteče do bot, vytáhne ANO migranty a jejich neutuchající sen usadit se v covidovém Mordoru v srdci Evropy. Nebude trvat dlouho a zajisté se dočkáme i znovuotevření Benešových dekretů.
Na důležitá témata pak nebude čas ani prostor, a hlavně dost energie. Maturanti se o nové podobě své maturity dozvědí nejlépe den před jejím složením, na ostatní školáky se pro jistotu vykašleme úplně. Navzdory půlbilionovému schodku dojdou peníze nejspíš už v červnu, ale nikdo na to raději nebude moc upozorňovat, protože je to až příliš abstraktní i děsivá představa.
Budeme se v tom ještě nějakou dobu plácat, zatímco okolní země už budou dál. Kvůli mutacím koronaviru budeme střídat rozvolňování i lockdowny, hádat se s úplně cizími lidmi na internetu, snažit se vydělat si na živobytí a zároveň naučit mladší dítě vyjmenovaná slova a to starší zase integrály. Kvůli neexistující kampani na očkování se budeme modlit, aby se nechalo píchnout alespoň takové množství lidí, aby to vystačilo na kolektivní imunitu. Nad mrtvými příbuznými a přáteli už jen apaticky pokrčíme rameny a bez zájmu budeme míjet přibývající prázdné výlohy, kde bývaly kavárny, obchůdky nebo služby, kam jsme tak rádi chodívali.
A až to jednou skončí a z koronaviru se stane dlouhodobě needitovaný článek na Wikipedii, snad si všichni řekneme, jestli to příště nezkusit dělat jako všichni okolo.
