Článek
A co když Andrej Babiš ty příští volby vůbec vyhrát nechce? Ne, to není jen narážka na neuvěřitelně nezvládnutou roli vlády před nástupem druhé vlny nákazy koronavirem a během ní. Ani na porážku v senátních volbách a ztrátu vlivu v krajích.
Nejzřetelněji vypovídají o změně premiérova směřování tři velké balíky financí: půlbilionový schodek letošního státního rozpočtu, další stamiliardový schodek rozpočtu na příští rok a také 180 miliard pro Česko z evropského Fondu obnovy. Je přece lákavé užít si rozdávání takových peněz, navíc s vědomím, že okno příležitostí v oboru „politika“ se zavírá a bude třeba včas obrátit pozornost k jinému byznysu.
Do betonu!
Národní plán obnovy, na jehož základě by mělo Česko dostat oněch 182 miliard korun z Evropy na reformy a o němž vláda jedná právě dnes, je krystalicky čistým příkladem, jak je Babišovu kabinetu lhostejná budoucnost země.
Objemný balík, schválený na červencovém summitu EU, by měl Česku a dalším členům Unie pomoct nejen znovu nastartovat poškozené ekonomiky, ale změnit je zároveň natolik, aby byly do budoucna digitální, zelené a udržitelně rostoucí. Jednotlivé země budou o národních plánech reforem – protože právě reformovat za evropské peníze je ta výjimečná příležitost – vyjednávat s Evropskou komisí do 30. dubna 2021, kdy musí být na stole dohoda. Schůzky nad prvními návrhy začínají právě teď v polovině října.
Třeba na Slovensku už publikovala vláda stostránkový dokument, který napsali ministerští úředníci a analytické týmy. A který hned začali cupovat ekonomové, sociologové, experti na vzdělávání a digitalizaci jako málo ambiciózní. A jako promarněnou příležitost, jaká přichází jednou za generaci.
A to je plán „Moderní a úspěšné Slovensko“ ve srovnání s návrhem českým reformní až běda, o Estonsku, ambiciózní Francii, Portugalsku, Španělsku a dalších zemích ani nemluvě.
A další český faul: náš Národní plán obnovy potajmu upekli na ministerstvu u Karla Havlíčka a až nyní se do debaty správně hlásí šéf odborů Josef Středula. Asi nejlépe popsal český (ne)reformní návrh ekonom Petr Zahradník: „Dvě třetiny peněz zamíří na výstavbu infrastruktury, zhruba 30 miliard půjde na podporu podnikání. Nejnižší částka – tedy 12,5 miliardy – je určená na výzkum a vývoj. V České republice jsme velcí materialisti, co není spojeno s betonem, jako by neexistovalo.“
Na vzdělávání bude Česko chtít 20 miliard (Slovensko řádově víc stejně jako na vědu a výzkum), na digitalizaci chceme 25 a na zdravotnictví 15 miliard korun. Ve srovnání s infrastrukturou a „zelenou tranzicí“ – 118 miliard – jsou to drobky z panského stolu.
Přitom Česko celkem dobře ví, co nejvíc potřebuje a co od něj Evropská komise čeká – každý rok totiž do Prahy posílá doporučení k národnímu programu reforem. Pro rok 2020 v něm opět stojí: výzkum a inovace i vzdělávání jinak, digitální transformace; a konečně něco udělejte s Karlovarským a Ústeckým krajem.
Ta absence jakéhokoli reformního elánu, nedostatek chuti nasměrovat zemi od montoven k digitální ekonomice vzdělaných lidí, bije do očí. Po nás potopa, stojí na každé straně onoho „národního“ dokumentu. Všechno do betonu, do betonu, do betonu.
Vládní próza
Dejme tomu, že rozpočtový schodek ve výši 500 miliard na letošní rok se dá vysvětlit: vláda musela počítat s výpadky na příjmové straně a měla v plánu pomáhat ekonomice zavřené kvůli nákaze koronavirem. Nechme stranou rychlost a účinnost pomoci stejně jako volební výdaje typu 5000 korun pro každého důchodce. Tenhle rekordní schodek se plánoval v čase, kdy finance byly opravdu v pořádku, poměr dluhu k HDP byl velmi příznivý (hlavně tedy díky růstu HDP, na němž měly Sobotkova i Babišova vláda pramalou zásluhu).
Ale sekera 320 miliard na rok 2021, kdy by se měla ekonomika vrátit k růstu? Navíc ještě není z neznámého důvodu započítán další výpadek ve výši minimálně 70 miliard související se snížením daňové sazby po „zrušení superhrubé mzdy“, s nímž nejen Alena Schillerová najisto počítá. Například Německo stlačilo schodek na rok 2021 na méně než polovinu ve srovnání s tím letošním.
Český schodek rozpočtu na příští rok je pozvánka – pro vybrané – na divoký mejdan, po němž bude bolet hlava až příští vládu (a nejspíš i ty další), daňové poplatníky a jejich děti a vnuky.
Dva mohutné nebezpečné schodky rozpočtu, které vysílají do světa zprávu o neschopnosti kontrolovat státní výdaje, a pokus rychle a nesmyslně utratit evropské miliardy, jsou neslučitelné se zodpovědným plánem vládnout i po roce 2021. Jako by člověk utratil všechny úspory v kasinu a zároveň je sliboval rodině na opravu společného domu.
Na jakých účtech skončí desítky miliard ze státních dluhů a evropských balíků? Kde se bere takový vykradačský vztah k budoucnosti Česka? U vládní ČSSD je takový přístup s ohledem na její aktuální volební výsledek a vyhlídky sice neomluvitelný, ale pochopitelný. A Andrej Babiš asi ví víc než ostatní.
V knize z roku 2017 O čem sním, když náhodou spím, podepsané Andrejem Babišem, čteme: „Na zasedáních vlády či schůzích Sněmovny se mi kolikrát vybavila Aristotelova slova o tom, že politici mají být ti nejschopnější, nejšikovnější a nejmoudřejší z nás. Místo toho jsem potkával lidi naprosto neschopné, či naopak schopné všeho, alibisty a podrazáky.“ A „vysněná“ kapitola třeba o vzdělávání je – bez ironie – výborná.
Zase však končíme u starého pravidla politiky, že předvolební kampaň se dělá ve verších, ale vládne se v próze: Totální výprodej, Farma zvířat, Mor, Podvolení, Lhářův poker, Pražské orgie, Chladnokrevně…
