Článek
„Regulace středisek volného času, školních klubů a družin, která platila začátkem letošního května, byla v rozporu se zákonem,“ napsala včera Česká tisková kancelář.
Začíná to být úmorné. Nemine týden, aby nevyšla zpráva podobného ražení. Od loňského jara už se soudy víc než třicetkrát ohradily proti mimořádným opatřením, jimiž vedení země plošně omezovalo nebo zakazovalo podnikatelské, školní i – omlouvám se za ohavný termín – volnočasové aktivity.
Naposledy soud označil za ilegální například postup, jímž vláda regulovala maloobchod. Podobně justice rozhodla ve věci děti vs. vláda, totiž že bylo v rozporu se zákonem opatření, které umožňovalo na prvním stupni základních škol jen rotační výuku.
Výčet omylů Babišových druhů v koronavirové šlamastyce by byl delší než čekací lhůty na očkovací termíny letos na jaře. Soudy postupně, kromě jiného, označily za protizákonné uzavření restaurací, heren, barů, vnitřních koupališť, kadeřnictví, fitness center nebo třeba lyžařských areálů.
Jak před měsícem Seznam Zprávy upozornily, ani jedno z omezujících opatření ministerstva navíc podle všeho neprošlo řádným úředním ani vládním procesem. Zdá se, že radikální zásahy do životů milionů Čechů se živelně patlaly na ministerstvu zdravotnictví v kuchyňkách nad mikrovlnkami s krabičkovou dietou. Vláda pro ně pak hlasovala naslepo. Což mi přijde ještě horší, než kdyby ministři alespoň rámcově věděli, co činí.
Podle právních expertů je každopádně za politická rozhodnutí odpovědný právě kabinet šéfa hnutí ANO, nikoliv ministerstvo. Vláda totiž dávala předchozí souhlas s mimořádnými opatřeními, která ministerstvo zdravotnictví vydávalo.
Babiš a spol. kvůli rozsudkům přišli – pokud by epidemie opět začala houstnout – prakticky o všechny nástroje, jak ji plošně krotit, pomineme-li extrémní metodu vyhlášení nouzového stavu.
Co je ale možná ještě zhoubnější: stát v očích mnoha lidí přišel o jakoukoli kompetenci, způsobilost, příčetnost. Stal se nevěrohodným partnerem. Nevěrohodným v ryzím slova smyslu. Po sérii selhání lze komukoliv, ministry nevyjímaje, vskutku věřit jen obtížně.
Proč je pak poslouchat? Proč předpokládat, že napříště bude kabinet v zápolení s covidem postupovat legálně? Proč se řídit – i vědecky nezpochybnitelnými – pokyny vydanými vládou, o níž lze důvodně předpokládat, že může opět konat v rozporu se zákony?
Jsou to strašlivé otázky. Mohou přinést fatální, smrtící odpovědi, pokud by se lidé skutečně rozhodli opatření nastolená vedením země masově ignorovat. Doufejme, že si Česko tyhle dotazy už nebude nuceno klást.
Náhledy do kolektivního vědomí národa totiž ukazují, že vládě opravdu věří už jen menšina. Krize spojená s pandemií podle průzkumu Eurobarometru vedla v Česku k dramatickému poklesu důvěry ve vládu a parlament. Zatímco v roce 2019 české vládě důvěřovalo 40 procent Čechů, letos v květnu pouze pětina (19 procent). Mimo důvěru ve vládu se meziročně propadl i podíl lidí důvěřujících parlamentu, a to z 25 na 15 procent.
Tato ztráta důvěry je speciálně v koronavirové době mimořádně nebezpečná. Jak úspěšně asi může vedení země, které systematicky porušuje zákony, nutit obyvatele, aby je dodržovali?
Je to řečnická otázka, jistě. Leč odpověď je, myslím, bohužel jasná.
