Článek
Cesty mezi okresy jsou zakázány. Ale krizové opatření k omezení volného pohybu osob zná výjimku pro „cesty do zaměstnání a k výkonu podnikatelské nebo jiné obdobné činnosti a k výkonu povinnosti veřejného funkcionáře nebo ústavního činitele“. Takže Andrej Babiš jel v pondělí do Lán a zpět zcela legálně.
Kdyby hlava státu nepobývala v okrese Kladno, ale například na svém hermeticky uzavřeném zákonném sídle jménem Pražský hrad, přispělo by to ke snížení mobility. Symbolickému. A proto důležitému.
(Prezident a premiér se také mohli radit digitálně, čistě důvěrně mezi dvěma displeji jako na home office. Protože jsou oba očkovaní, šlo by jen o demonstrativní příklad, kterým by ústavní činitelé šli. Ale odpadlo by cestování a kontakty ochranky, novinářů a podobně.)
Tolik k formě. Náplň očekávané schůzky prezentoval před zámeckou branou ministerský předseda. Navzdory tomu, že mu prezident nedávno vzkázal, že by měl z vlády vyhodit dva důležité ministry, sdělil, že o tomhle řeč vůbec nebyla. Když novináři dotírali, jestli opravdu ne, dodal:
„Bavili jsme se o tom, jak se mu daří, stále jí ten pudink, já jsem také konstatoval, že jsem přibral a že to není dobře, pan prezident má rozečtené čtyři knížky, takže to setkání není jen o tom, že bychom (sic!) řešili, ano řešili jsme ty věci, o kterých jsem informoval, ale není to tak, jak si média myslí.“
Tady jsme u symbolu číslo 2. Nikdo samozřejmě netvrdí, že se prezident a premiér za času katastrofy sešli, jen aby poklábosili o stravovacích návycích a literatuře. Také například vyzvali Českou národní banku, aby přihodila několik desítek miliard do státního rozpočtu. Problém je, že „perlička“, kterou Babiš na brífinku dal k lepšímu pro odlehčení nebo třeba pro odvedení pozornosti, působí nepatřičně. (Čímž si získala zájem.)
Small talk státních představitelů lze využít i na jejich brífinku. Ale pokud možno ne ve výroční den prvního úmrtí na covid-19, kdy se držela minuta ticha, několik náměstí se pokrylo pietou z bílých křížů a lidé klopili hlavy ve smutku. Že nešlo o oficiální, státní akci, ale projekt inspirovaný Milionem chvilek pro demokracii, je vedlejší. Když se k němu premiér nepřipojil ani ho nekomentoval – což by bylo obtížné vzhledem k tomu, že ho řada lidí vnímá jako spoluviníka – mohl aspoň zachovat dekórum bez „pudinku“.
Rozhodující politici mají dlouhodobě rezervy v empatii, v tom, jak „boj“ a „řešení“ pandemie doplňují zdůrazňovaným porozuměním. To přece nemá být žádná duchovní útěcha vyhrazená „specialistům“, ale běžná součást popisu politické práce. Malá důvěryhodnost vládního počínání souvisí i s tím, jak moc je zaměřené na „technologii“ a podceňuje věci jako psychologie, prožívání, dialog. Čau lidi to nevytrhne, to je karikatura.
Abychom premiérovi nekřivdili a nedělali z něj kus ledu. Když se Roman Prymula objevil na fotbale, ještě ten večer na Facebooku Andreje Babiše stálo:
„Pan Prymula je velký odborník na epidemie, sociální inteligenci ale postrádá. Tohle je prostě opět špatně, vůči fotbalovým fanouškům, kteří nemůžou na stadion, i lidem, po kterých teď chceme, aby byli hlavně doma. Nemluvě o tom, že to zase působí papalášsky. Domluvili jsme se na ukončení spolupráce, protože tohle není možné.“
Říkat do kamer „pudink“, „přibral“ a „rozečteny čtyři knížky“ je ale také špatně, když se pár hodin předtím po celé zemi zvonilo za oběti covidu.
Někteří citlivější občané by se kvůli tomu mohli s Andrejem Babišem domluvit na ukončení spolupráce. (Miloš Zeman, ačkoli jde o jeho pudink, v příběhu o empatii vystupuje jen jako vedlejší účastník.)
