Článek
„Díval jsem se teď na vícero videí z Hongkongu, kde zbabělá, agresivní policie mlátí bezbranné lidi. Je to neuvěřitelné zvěrstvo.“
Ano, dobře víme, že Andrej Babiš tohle nepronesl v případě čínských represí v Hongkongu, který si komunističtí vůdci podmaňují systematicky a neúprosně. Ani v případě genocidy Ujgurů nebo perzekucí křesťanů v Číně.
Právě tak jsme nic podobného neslyšeli při násilném potlačování demonstrací v Putinově Rusku. Slovo zvěrstvo ani jiný odsudek nevyšly z hrdla budoucího českého premiéra při vraždě opozičního předáka Borise Němcova v roce 2015…
Čím to tedy, že v úvodu parafrázovanými slovy teď neváhá Andrej Babiš odsoudit povolební brutalitu Lukašenkovy diktatury? Co způsobilo, že se tady předvádí jako „lidskoprávník“ každým coulem?
Burcuje Evropskou unii k rychlým sankcím vůči režimu Alexandra Lukašenka. Běloruského prezidenta důsledně nazývá diktátorem. Varuje před ruskými tanky à la srpen 1968, volá po revoluci v Minsku. A dokonce nabízí Bělorusům poradenství, jak udělat revoluci sametově.
Ano, tohle nám teď v rychlém sledu předvádí bývalý člen Komunistické strany Slovenska, evidovaný jako agent StB Bureš, jehož krycí jméno se prolnulo hned dvanácti svazky předlistopadové tajné policie.
Oligarcha, který na adresu dvou největších diktátorů současnosti Vladimira Putina a Si Ťin-pchinga dosud nepronesl křivé slovo.
Babiš se zázrak svého náhlého občanského prozření pokouší vysvětlit poukazem na svůj racionální úsudek: Není prý politik, který by k něčemu vyzýval jihoamerické nebo asijské diktátory a režimy. Kde prý není šance politickou situaci změnit.
Bělorusko je ale podle premiéra něco úplně jiného. Vždyť leží na schengenské hranici…!
Pomiňme nyní, že nejen Lukašenkovo Bělorusko, ale i země daleko mocnějšího a nebezpečnějšího diktátora Vladimira Putina leží na schengenské hranici.
Spíš jde o Babišův rádoby racionální postoj, že tam, kde nelze nic změnit, nemá cenu podrobovat tlaku diktátorské či silně autoritářské režimy. Tenhle přízemní racionalismus už ale postavil mimo racionálno Albert Einstein, když psal: „Svět nebude zničen těmi, kteří páchají zlo, ale těmi, kteří se na ně dívají, aniž by něco udělali.“
Právě proto, aby nedošlo k válečné katastrofě, vrcholní politici demokratického západu od padesátých let až do konce let osmdesátých vyvíjeli tlak na komunistické vlády sovětského totalitního bloku. Bez ohledu na to, že dlouho se takové počínání zdálo být bezzubým.
Kdyby tak ale nečinili, nejspíše by bylo ještě více poprav, útlaku a násilností. A jen díky neutuchající podpoře západních demokratů a občanských struktur svobodného světa zastihl pád komunismu disidenty schopné alespoň v první fázi převzít moc v Polsku, Maďarsku, Československu a některých dalších bývalých državách sovětského impéria.
A právě takové akceschopné opoziční síly chybí a teprve se za dramatické situace těžce rodí v Bělorusku.
Samozřejmě se objevují hlasy, že ať už má Babiš k záchvatu revolučního zápalu jakékoliv důvody, je třeba to s díky přivítat. To by snad platilo, kdyby nešlo jen o další z marketingových tahů jeho spin doktorského zázemí.
A je dokonce možné, že někteří jeho dlouholetí poradci teď s gustem vkládají premiérovi do úst svobodomyslná prohlášení, s nimiž se oni sami mohou konečně ztotožnit. Na rozdíl od mnoha předchozích PR fíglů a populistických náloží, které běžně ordinují Babišovi.
To však neznamená, že bychom měli byť na okamžik uvěřit pokrytecké masce, v níž ostatně autoritář Babiš působí zvlášť prkenně.
V premiérově marketingové dílně ale zřejmě usoudili, že krize v Bělorusku je pro Andreje Babiše šancí na prolomení třicetiprocentního stropu voličské podpory, který se s drobnými odchylkami klene nad hnutím ANO už drahnou dobu.
Zvlášť když na levoboku ve voličských táborech komunistů a sociálních demokratů už Andrej Babiš vysál, co se dá. Dokonce to vzal tak od podlahy, že KSČM a ČSSD hrozí propad do mimoparlamentní nicoty.
Je tedy načase zalovit v liberálnějších vodách a překvapit maskou bojovníka za lidská práva.
A může působit přinejmenším jako doplněk k chystanému předvolebnímu tahu – snížení daní, které by u voličů se středním a vyšším příjmem mohlo vynést pár procent nad rámec stabilní třicetiprocentní podpory. A „utemovat“ tak náskok před politickou konkurencí.
Babiš a jeho tým si rychle uvědomili, že Bělorusko je pro ně příležitost. Na rozdíl od Ruska a Číny nemají v Lukašenkově diktatuře výraznější ekonomické zájmy podnikatelští šíbři, kteří obklopují a stále více uzavírají před světem prezidenta Miloše Zemana. Nejsou zde ve hře gigantické zakázky na výstavbu jaderných bloků pro ruský Rosatom nebo budování 5G sítí pro čínskou společnost Huawei, která stejně jako všechny firmy v Číně podléhá diktátu komunistické strany.
Prezident a jeho hradní kamarila budou mít výrazný vliv na další politický osud Andreje Babiše a na sestavování vlády v příštím roce. Což především předurčuje kroky Andreje Babiše. Ostatně jsme to mohli v přímém přenosu sledovat při pracovní návštěvě amerického ministra zahraničí Mikea Pompea.
Srdnatá kritika diktátora Lukašenka, kterou teď píáristé naordinovali Babišovi, má také zastínit premiérův tanec mezi vejci, kdy musel před americkou snahou omezit politický a ekonomický vliv Číny a Ruska ve spojeneckých zemích dát přednost zájmům Hradu, který zůstává „operační základnou“ obou východních diktatur.
A právě tahle setrvalá vstřícnost Hradu, a nikoliv běloruská maska na jedno použití – to je nefalšovaná tvář Andreje Babiše.
