Článek
Jana Hamáčka osobně znám hodně dlouho – poznal jsem ho před 15 lety jako člena Mladých sociálních demokratů, který vedl zahraniční odbor v Lidovém domě. Byl do diplomacie zapálený, po celé západní Evropě měl kamarády v levicových mládežnických organizacích, z čehož také dodnes těží – kdykoliv mu zvedla mobil třeba Federica Mogheriniová, donedávna šéfka diplomacie EU.
Ale poslední měsíce jsem měl pocit, že Hamáčka to v politice po tolika letech vlastně už moc nebaví. A že možná i kvůli oznámenému rozvodu uvažuje o nějaké změně a poohlíží se po jiném místě, nejspíš velvyslance v nějaké příjemné zemi.
Možná také zjistil, že dnešní politika, která vyžaduje i od lídrů tradičních stran, aby byli trochu šašky, pokud chtějí přežít, už pro něho není. Že zkrátka on, zvyklý všechno vysedět na dlouhých schůzích a přijímat usnesení, musí odejít ze světa, kde nejdůležitější jsou fotografie a hlášení na sociálních sítích.
Až teď v krizi se odepisovaný jednačtyřicetiletý politik, který se už zdál pro svou sociální demokracii být spíše přítěží než přínosem, najednou probudil.
Pandemie jako by v něm probudila státníka - najednou je to on, kdo je vedle Andreje Babiše věcný, empatický a kdo dokáže lidem srozumitelně vysvětlovat jednotlivé kroky, žádat veřejnost o pochopení, omlouvat se za chyby nebo děkovat záchranářům.
Čím to je? Možná si jako vicepremiér a ministr vnitra uvědomil, že se to od něj očekává a je to jeho práce, kterou si vybral.
Možná také po boku chaotického a nesrozumitelného Babiše vycítil, že teď je to na něm, protože jde do tuhého. Babiš, který umí pracovat v dobrých časech s emocí „všetci kradnú“ a ve velkém rozdávat z eráru, působí v krizi zmateně. To on má zásluhu na stvoření Hamáčka 2.0.
Možná si šéf ČSSD také uvědomil, že je to poslední šance. Ukázat schopnosti své i strany chovat se racionálněji a odpovědněji.
A to vše Jan Hamáček umocnil ležérním stylem – nejen červenou mikinou, která se stala symbolem jeho restartu, ale také lidovějším vyjadřováním.
V těžké situaci navíc našel moment pro vtip na odlehčení nervozity: „Teď to děláme rychle, já také určitě nejedu přesně podle pravidel všechny ty nákupy, ale policejní prezident mi slíbil, že až mě budou zavírat, budou na mě hodní.“
Pořád ale platí, že Jan Hamáček není žádný velký vizionář nebo charismatický řečník.
Nic z jeho dnešního vzestupu nevyplývá pro budoucnost – vůbec nelze odhadovat, jestli až se pandemie přežene, odmění voliči Hamáčka a ČSSD více hlasy.
Spíš to naznačuje, že při krizových situacích přirozeně vystrašení lidé hledají nějakou oporu a naději u racionálních, úřednických typů vládců. To jim důvěřují, že vědí, co mají dělat.
Naposledy jsme podobný příběh sledovali u Jana Fischera, který v roce 2009 jako úřednický premiér provedl zemi hospodářskou krizí. Navíc v době, kdy byly nečekaně zrušeny volby. Lidé mu tehdy důvěřovali, ale když pak o čtyři roky později kandidoval na prezidenta, kde už se v kampani hrálo hlavně s emocemi, najednou byla po voličském vděku veta – Fischer vypadl už v prvním kole.
Teď buďme všichni rádi, že vůbec máme nějakého Hamáčka.
