Článek
Andrej Babiš často a rád mluví o svém trestním stíhání v případu Čapího hnízda jako o „politickém procesu na politickou objednávku”.
Kdybychom spolu s ním chtěli na tuhle konspirační hru přistoupit, nutně bychom po chvíli uvažování dospěli k odpovědi na otázku, komu Babišova situace nejvíc vyhovuje. Ano, samozřejmě, že to je prezident Miloš Zeman. Pokud se prezident skutečně rozhodl, že ještě před odchodem do dějin změní v posledních pěti letech své dlouhé politické dráhy co nejvíc podobu a atmosféru Česka, nemohl si přát lepšího nadhazovače, než se objevil v podobě na Zemanovi totálně závislého, nejslabšího polistopadového premiéra.
Je až fascinující sledovat, jak se Babiš, druhý nejbohatší Čech, nelítostný Velký šéf a chlápek, co řídí vládu i celou Evropu po smskách, v blízkosti prezidenta ve svých 65 letech mění v koktajícího začátečníka. Sám Zeman by mu mohl samozřejmě vysvětlit, že premiér je nejmocnější pozice v české politice a skutečně silný, sebevědomý předseda vlády se soubojů s prezidentem nemusí bát, protože z nich skoro jistě nemůže odejít poražen.
Na druhou stranu by to nejspíš byla ztráta času, protože to skutečně platí jen pro silné a sebevědomé premiéry. A tím Babiš není a nikdy nebude. Ve své situaci, kdy se celý jeho pobyt v politice změnil na útěk před policií a státním zastupitelstvím, si žádné hrdinství dovolit nemůže. (Povinně si zopakujme, že Babiš je zatím pouze obviněn, to znamená stále nevinen, nicméně po téměř dvou letech zkušeností si snad nemusíme vyprávět, jaký vliv na funkci to u něj má.) Cesta do křesla premiéra pro něj vedla jedině přes spojenectví s prezidentem – možná si Babiš dokonce myslel, že to pro něj prezident dělá z jakéhosi smyslu pro spravedlnost nebo že si ho dokonce váží. Ve skutečnosti se stal jeho politickým rukojmí a co je horší, do stejné pozice dostal celou zemi.
Zemanovi nejde už v politice o nic, chce si jen poslední roky užít a splatit dluhy, případně dokonat pomstu. Babišovi jde o všechno. A je ochoten obětovat cokoliv, včetně vlastní důstojnosti. Takže si klidně stoupne před kameru a prohlásí, že stejně nikdy nechtěl být v jedné vládě s Michalem Šmardou, kterého sám do své vlády prezidentovi navrhnul.
Samozřejmě, premiér může mít o Šmardovi své pochybnosti, jenže tady jde o něco jiného. Babiš úplně rezignuje na odpovědnost vyplývající z jeho premiérské role, ústavní i politickou. A jistě, klidně může mít sociálních demokratů plné zuby, je vítězem voleb, ve sněmovně má 78 poslanců a hned několik možností, jak svůj kabinet u moci udržet.
Jenže Babiš už toho není schopen, nepostaví se a neřekne „končíme, bude to jinak, protože to tak chci”. Místo toho cosi kuňká o tom, že by nový ministr kultury „ve vládě jen kritizoval”, což musí být pro bouráka Babišova typu úplně strašlivá představa.
Babiš premiérem zůstane. Pokud se prezidentovi skutečně podaří vypudit z vlády sociální demokraty, kabinet si poslepovanou většinu ve sněmovně nějak udrží. Bude to ale většina Miloše Zemana, který na ni bude mít mnohem silnější vliv než ministerský předseda. Protože 78 poslanců je sice hodně, ale když jich potřebujete 101, cena každého dalšího hlasu stoupá. A všechny ty další hlasy má pod kontrolou prezident, jenž své zájmy sám dost srozumitelně dává najevo: od personálních, v čele některých zpravodajských služeb, po dostavbu jaderných bloků Dukovanech, což je byznysově i strategicky jeden z největších obchodů, který tahle země od roku 1989 hodlá udělat.
Babiš se kdysi mohl zachovat jako zodpovědný státník, ustoupit, udělat premiérem třeba Richarda Brabce a dnes by koalice, do níž by se ve sněmovně zájemci hlásili jeden přes druhého, mohla řešit skutečné problémy země mířící z tučných let zpátky do reality. Místo toho řeší donekonečna jen osobní starosti jedné rodiny, co si kdysi chtěla pořídit víkendové sídlo za pomoci mnohem chudších daňových poplatníků Evropy.
Prezident je nadšen. Takovouhle jízdu na závěr by mu třeba Bohuslav Sobotka nikdy nedovolil.
