Článek
Rezoluce Evropského parlamentu, která kritizuje střet zájmů českého premiéra Andreje Babiše, dohromady ničím nepřekvapí – Čapí hnízdo, dotace pro Agrofert a mizerně napsaný český zákon o střetu zájmů okořeněný aktuální snahou o další rozmlžení konečného vlastnictví firem. To všechno se europoslancům nelíbí. Stejně jako se to nelíbí mnoha lidem v Česku od organizací bojujících za transparentnost přes opoziční politiky až po demonstranty na Letné i jinde.
Ta nelibost je oprávněná. Babišův střet zájmů se s délkou jeho působení v politice stává stále neúnosnějším. Poškozuje Česko, kde znevěrohodňuje velkou část politického rozhodování, poškozuje obraz Česka v Evropě, kde podlamuje Babišovu vyjednávací pozici. A reputačně poškozuje také Babišův byznys, kam sice pořád zdárně tečou dotace, ale z premiérových trablů jsou nervózní úvěrující evropské banky, což holding Agrofert v posledních letech donutilo přesunout velkou část svých půjček do asijských bank, odkud není na evropské problémy tolik vidět.
No a v neposlední řadě je to prostě úplně normální ostuda, když se nadnárodní uskupení, jehož jsme členy, musí i v časech nastupující krize zabývat neochotou českého ministerského předsedy rozhodnout se mezi politikou a podnikáním. A když se europoslanci musejí důrazně ohrazovat proti urážkám, jimiž český premiér některé z nich častuje.
Parlamentní rezoluce není žádným kouzelným proutkem, jehož mávnutím by se tyhle problémy vyřešily. Technicky je to politické lejstro, apel, z nějž neplynou žádné bezprostřední právní nebo exekutivní následky. To ale neznamená, že je bez významu. Apel na české úřady bude zřejmě opět marný. Česká státní správa vykazuje vůči žádostem a výzvám z Bruselu, které se týkají Andreje Babiše, obdivuhodnou hluchotu. Že by se rozumným směrem pohnulo s českou legislativou o střetu zájmů za vlády premiéra s masivním střetem zájmů, je nepravděpodobné.
Jenže apel europoslanců míří také na evropské instituce. Zejména na Evropskou komisi, která za velmi usilovné nespolupráce českých úřadů už dva roky audituje dotace vyplacené firmám vlastněným nejprve Babišem a pak jeho svěřenskými fondy. Poslanci také vyzývají komisi k mnoha věcem, které se Babišovi nebudou líbit, jako je zastropování přímých plateb pro jednoho skutečného majitele a další změny ve společné zemědělské politice. A nutno říci, že komisaři nejspíš nebudou k poslaneckým výzvám tak hluší jako čeští úředníci.
Anketa
Další nepříjemnost spočívá v tom, že Babiš si rezoluci potáhne na zádech do nejostřejší fáze jednání o rozdělení peněz z příštího evropského rozpočtu a také z plánovaného záchranného koronavirového balíku. Že mu takové stigma v citlivých jednáních s evropskými lídry nebude k užitku, je celkem jasné. A doplatí na to celé Česko.
Poslanci znovu opakují to, co už také mnohokrát zaznělo: z Babišovy situace vedou tři cesty. Buď odchod z premiérské funkce, nebo zastavení dotací pro jeho firmy v čele s Agrofertem, anebo změna majitele Agrofertu. Ani jedna z těchto cest ale není pro Babiše přijatelná.
Pokud jde o prodej Agrofertu, to se snáz řekne, než udělá. Pro kolos se stamiliardovým obratem by se těžko hledal kupec. A když už by se našel, bylo by velkou otázkou, zda by jeho náhlý masivní vstup na český trh byl v důsledku zdravý. Rozbít holding a rozprodat ho po částech? To by si Babiš radši ukousl ruku, než by podepsal porcování vlastního dítěte. A burze Babiš nevěří.
Bez dotací by Agrofert dlouho nevydržel. A jestli Andrej Babiš tuhle ránu pro svůj životní výtvor připustí, bude to známka, že jeho opilost mocí dosáhla takových rozměrů, že přebila podnikatelského ducha.
Poslední cestou je Babišův odchod z premiérského křesla. Je to cesta zdaleka nejschůdnější. Babišovi by stačilo zůstat ve sněmovně a v čele ANO. Do premiérského křesla by dosadil dostatečně loajálního člověka. Faktická ztráta moci by pro něj byla minimální a zákonu o střetu zájmů by bylo – i když je to trochu absurdní – vyhověno. Ani tuto cestu nejmenšího odporu ale Babiš není ochotný nastoupit. Raději natahuje strunu k prasknutí a žene Brusel do situace, v níž už opravdu bude muset jasně ukázat, že jeho pravidla nejsou pro legraci.
Tohle všechno už nějaký čas víme, ale je dobře, že to europoslanci zase připomněli. Po šesti letech žití s Babišovým střetem zájmů jsme už vůči tomuto tématu poněkud otupěli. Ještě nás zaujme starostka Prahy 5, která jako majitelka gymnázia podepisuje smlouvu o nájmu městských prostor sama se sebou. Že se ale prakticky totéž dennodenně děje na vládní úrovni jen o malinko sofistikovanějším způsobem, už jsme si nějak zvykli. A to bychom neměli.
